Ve společnosti mého prvního zahraničního klienta bývalo vždy dobrým zvykem, že na konci každého kvartálu se celá firma sjela do kanceláře v Záhřebu a prodiskutovala, jak se společnosti v uplynulém období dařilo. Pandemie COVID-19 do toho trošku hodila vidle, takže se mnoho zaměstnanců fyzicky nevidělo skoro dva roky. Nicméně s příchodem očkování a rozvolňování opatření se začalo i ve firmě hlasitě mluvit o tom, že by se tento zvyk mohl obnovit.

Týden před termínem plánované schůzky mi přišel email s oznámením, že do Záhřebu mohou vycestovat všichni zaměstnanci, kteří na cestě nebudou muset podstoupit PCR test a/nebo absolvovat karanténu. Protože jsem tuto podmínku jakožto očkovaná osoba splnil, začal jsem plánovat cestu. Nejdříve jsem si nechal schválit rozpočet na letenky, jízdenky, hotel a ostatní výdaje a následně jsem vše koupil.

Až o pár dní později jsem zjistil, že jsem také mohl napsat člověku pracujícímu v jiném oddělení, který by se o vše výše zmíněné postaral. Nevadí, měl jsem už vše zařízeno a koupeno, takže se jelo :-)

 

DEN 0

Moje cesta začala odpoledním přesunem z Brna do Vídně. Na této trase jsem využil žlutý vlak jedoucí z Prahy. Zpoždění se ještě před příjezdem vlaku do Brna
vyšplhalo na 45 minut, které jsem strávil hleděním do blba. Nebyla to úplně zábava. Zábavná byla ale cesta do Vídně, při které jsem napsal článek na blog, který si můžete přečíst zde :-)

Do hlavního města Rakouska jsem dorazil kolem 18:30. Po check-inu v hotelu jsem si na pokoji snědl večeři v podobě krůtího řízku s chlebem a mrkvičkou. Tímto děkuji mamince za výborné jídlo <3 A protože jsem nechtěl jít ještě spát, rozhodl jsem se vydat na menší večerní procházku po okolí. Nebylo moc času a pomalu se začínalo stmívat, takže jsem se šel podívat pouze do gotického kostela sv. Alžběty, který se nachází kousek od hlavního nádraží, a tím pádem i od mého hotelu.

Po návratu na hotel jsem ještě něco málo udělal na počítači, osprchoval se a kolem desáté hodiny šel spát.

 

DEN 1

Budík jsem si ve Vídni nastavil na šest hodin. Vstal jsem, zašel jsem do hotelové jídelny na smažená vajíčka s rajčaty a chlebem, udělal jsem check-out v hotelu a online check-in na let do Záhřebu a vydal se na letiště. Tam jsem přijel kolem osmé hodiny vlakem.

Po průchodu pasovou a bezpečnostní kontrolou jsem v duty free zóně koupil tatranský čaj pro svoji kolegyni Petru, která mě o něj speciálně poprosila. Protože jsem byl na letišti relativně brzo před odletem, stihl jsem udělat ještě pár věcí do práce.

Z Vídně jsme odlétali v 10:10 malým vrtulovým letadlem, které bylo zaplněno asi do poloviny své celkové kapacity. Let trval necelých 45 minut, takže než jsme stačili vyletět do vzduchu, už jsme se chystali na přistání. Na malém moderním letišti Franjo Tudmana to vypadalo dost mrtvě. Nicméně i tak se mi podařilo najít stánek s turistickými informacemi, kde mi paní poradila, jak se dostat do centra města. Protože mi autobus odjížděl až za 30 minut, stihl jsem si ještě na letišti vybrat peníze a dát si ovocný salát.

Cesta autobusem do centra města trvala asi 45 minut a já měl celý autobus pro sebe. Cestou jsem si začínal říkat, že to vypadá, jako bychom přijeli na východ. Na předměstí se to hemžilo starými šedými paneláky, u kterých se zdálo, že se o ně nikdo nestará. Ale kupodivu tam bydleli lidé. Po příjezdu do centra města se můj dojem z chorvatského hlavního města moc nezměnil. Ubylo paneláků, přibylo secese, ale šeď nezmizela.

Můj už tak špatný dojem nezlepšili ani místní lidé. S chorvatskými kolegy jsme byli domluveni, že po mém příjezdu do kanceláře spolu zajdeme na oběd. Dopředu jsem avizoval, kdy přiletím na letiště a kdy přibližně dorazím do kanceláře. Přiznávám, asi o půl hodiny jsem se zpozdil, protože jsem byl ve městě poprvé a v centru jsem chvíli tápal, na kterou tramvaj a kde přesně nastoupit. Na tom ale nic nemění skutečnost, že když jsem s vyplazeným jazykem na vestě dorazil před prosklené dveře naší kanceláře a podíval se skrz ně dovnitř, nikdo tam nebyl. Následně jsem na slacku zjistil, do které restaurace šli a já se vydal za nimi. Tam mě ale čekalo další nemilé překvapení. U stolu pro šest lidí sedělo přesně šest lidí, kteří měli už skoro po jídle a ani jeden z nich nebyl moc ochoten mi pomoct vyřešit situaci s chybějící židlí. Nakonec to dopadlo to tak, že jsem si vzal židli od vedlejšího stolu, jiný stůl se dvěma Chorvaty posunul o dva metry dál a tím vytvořil místo na svoji židli, kterou jsem dal do čela stolu. Chorvati byli v chillu a pohodě, na můj vkus ale až moc.

Na jídlo jsem si objednal podle kolegů typické chorvatské jídlo, které tvořily papriky plněné mletým vepřovým masem. K nim se servírovalo uho a mačkané brambory. Žádný fine dining to nebyl, ale něco teplého do žaludku, co zažene hlad, se hodilo. Po obědě jsme se volně přesunuli do vedlejšího podniku, kde jsme strávili dalších cca 30 minut pitím kávy. Zajímavé bylo, že v Chorvatsku neexistuje koncept rozdělování jednoho účtu pro více lidí. To vedlo k tomu, že byl vybrán vždy jeden nešťastník, který měl za úkol zaplatit a potom si vyřídit účty s ostatními. V mém případě to také znamenalo, že se prakticky nedalo platit kartou. A to nebylo nic příjemného. Při prvním výběru z bankomatu jsem to totiž netušil, takže jsem si nevybral moc peněz. A každý výběr z bankomatu mě stál 24 HRK.

V kanceláři mě čekaly dvě pracovní schůzky - jedna s kolegyní Petrou, druhá s team leadrem Lukou. Z kanceláře jsem odcházel kolem šesté hodiny jako jeden z posledních společně s Lukou. Ten mi nabídl, že mě sveze na hotel. Ve výtahu mi říkal, že má nové auto a já mu budu rozumět lépe než on, protože navigace je nyní v češtině. Když jsme dorazili k vozu, pochopil jsem. Na prakovišti totiž stála černá Škoda Octavia v provedení combi :-) Cestou k hotelu mluvil hlavně Luka. Ukazoval, co se kde ve městě nachází a na co se můžu jít podívat. Na hotelu, kde byl pouze self-check-in, jsem potkal starší pár nějakých cizinců, kteří se stejně jako já snažili dostat dovnitř. Nemluvili anglicky a byli hrozně zmatení, takže jsem je vzal za ruku a ukázal jim, jak se do hotelu dostat.

Po vybalení věcí jsem se vzal a vyrazil do města. Před odjezdem do Chorvatska jsem se na turistické atrakce nijak nepřipravoval, takže jsem prostě šel do centra a čekal, co uvidím. Jediné, na co jsem se chtěl jít opravdu podívat, byla katedrála, u které jsem svoji prohlídku začal. Nebyla otevřená, takže jsem si u ní udělal jen několik fotek a pokračoval dál. Historické centrum města je relativně malé. Není proto divu, že za necelé dvě hodiny jsem ho prakticky celé prošel a když jsem si poté na hotelovém pokoji googlil, co jsem to vlastně viděl, zjistil jsem, že se jednalo skoro o všechny největší památky města. Vypíchl bych hlavně kostel sv. Marka s neobvykle barevnou střechou, který stojí na stejnojmenném náměstí vedle sídla vlády.

Historické centrum města je protkané malými úzkými uličkami, ve kterých mě bavilo bloudit. Širší centrum je zase plné starých secesních domů, které jsou ale dost neudržované a omšelé, což městu ubírá na kráse. Když jsem se o kondici těchto staveb bavil s místními, všichni říkali, že je to způsobeno i tím, že minulý rok na jaře bylo v Záhřebu jedno velké silné zemětřesení následované několika menšími, ze kterých se ještě místní nestačili úplně vzpamatovat a opravit škody.

Po průzkumu města jsem zašel na jídlo do libanonské restaurace nacházející se ve “žrací uličce” v centru města. Dal jsem si šátečky se sýrem a zeleninou a grilované čevabčiči s hranolkama. Na hotel jsem se vrátil kolem deváté hodiny, umyl jsem se a šel jsem spát.

 

DEN 2

Druhý den v Záhřebu jsem se probudil hned v šest hodin. Bylo to ale dost zbytečné, protože snídaně v podobě smažených vajíček s chlebem a zeleninou se podávala až o půl deváté.

Po snídani jsem se vydal pěšky do kanceláře. Zvolil jsem cestu kolem hlavního nádraží a botanické zahrady, kterou jsem předchozí den nešel. V kanceláři se spíš povídalo než pracovalo, takže než jsem se nadál, šlo se na oběd. V restauraci se náš sešlo už mnohem více než včera, protože většina lidí přijela na firemní meeting o den později než já. Na oběd jsem si objednal hamburger. Velkým překvapením pro mě bylo, když mi číšník donesl grilované mleté maso se sýrovou náplní uvnitř, bramborové dukátky a pita chleba. Byla toho obrovská porce, takže jsem se hrozně přejedl. Po obědě následoval klasická odpolední káva ve vedlejší kavárně.

Odpoledne proběhl oficiální firemní meeting, kvůli kterému jsem do Chorvatska jel. A musím říct, že to bylo super. Moc to o firemních schůzkách neříkám, ale tahle vážně stála za to. Zástupce každého oddělení totiž ostatním řekl, co se jim za poslední kvartál (ne)podařilo, takže jsem nejenom poznal zase o něco víc některé lidi, ale hlavně jsem dostal větší povědomí o firmě a jejím fungování. Kromě toho někteří kolegové vážně uměli mluvit, takže byla radost je poslouchat.

Po meetingu jsem se přesunul pěšky na hotelový pokoj, převlékl se a vyrazil na firemní večeři do velice pěkné restaurace Ficlek v centru města. Restaurace vaří klasická chorvatská jídla v moderním hávu. Bylo tam příjemné prostředí a milá obsluha. Pokud pojedu někdy do Záhřebu znovu, rozhodně tam zase zajdu. A co se jedlo? Na večeři se podávaly tři chody. V rámci každého z nich se přineslo na stůl několik jídel a každý mohl ode všeho ochutnat. Výběr byl následující:

• předkrm:
  • prkénko s nakrájenými uzeninami a sýry,
  • pečivo,
  • sýr cottage,
• hlavní jídlo:
  • zagrebački odrezak (řízek plněný sýrem a šunkou),
  • pohani picek (klasický řízek),
  • restani krumpir (lehce rozmačkané brambory),
  • mlinci (na kostky nakrájené chlebové těsto smíchané s něčím neidentifikovatelným),
• dezert:
  • knedle sa sezonskim voćem (knedle se sezónním ovocem - kadlátkama - a perníkem),
  • nějaká buchta.

Na pití se podávalo vše dle libosti hostů. Já jsem pil hruškovici, kterou objednali moji kolegové u stolu na přípitek a potom přešli na víno. Já nechtěl nic kombinovat, takže jsem zůstal u pálenky, která byla vynikající.

Kolem jedenácté hodiny jsem to v hospodě zabalil a Uberem se přesunul na hotel.

 

DEN 3

V šest zazvonil budík a já musel vstávat, protože v osm mi letělo letadlo. Na letiště mě zavezl Uber s relativním předstihem, takže jsem měl čas vypít heřmánkový čaj z místní kavárny a sníst housky se salámem a sýrem, které pro mě připravila majitelka hotelu Matea namísto snídaně.

Cesta zpět do Česka už nebyla v ničem extra zajímavá, takže jsem se v pořádku dostal po trase Záhřeb - Vídeň - Brno až k nám do Žabin a oběd jsem si dal už doma.

 

FOTKY

Fotky ze Záhřebu najdete zde.

• #záhřeb
• #chorvatsko
• #služební-cesta
• #evropa