🇮🇹 Dolomity
Naprosto upřímně musím přiznat, že ještě před pár lety jsem ani nevěděl, že nějaké Dolomity existují. Asi poprvé jsem se o nich dozvěděl díky facebookové stránce “Travel Bible”, kde Matouš Vinš, jeden z autorů stejnojmenné knihy, sdílel fotky ze svého výletu do nějakých Dolomit, o kterých tvrdil, že figurují na jeho seznamu nejoblíbenějších cestovatelských destinací. Když jsem začal googlit, zjistil jsem, že Dolomity jsou jedním z horských masivů v italských Alpách. A podle fotek, které jsem našel, to tam nevypadalo vůbec zle. V tu chvíli jsem si řekl, že když člověk, který toho procestoval tolik, že o tom píše knihy, tvrdí, že je to jedno z nejhezčích míst, které kdy navštívil, a navíc to není zase tak daleko z Česka, přidám Dolomity na svůj cestovatelský seznam. Ten další destinaci určitě snese :-)
Potom jsem dlouho Dolomity neřešil. Někteří lidé, ať už známí nebo neznámí, sice pohoří v severní Itálii navštívili a jejich fotky mě jen utvrdily v tom, že bych se tam někdy moc rád podíval, ale nějak k tomu nikdy nebyla příležitost. Ta se objevila až letos na začátku roku, kdy se naše malá rodinka rozrostla o 240 koní a my tak začali přemýšlet, zda naše stádo lichokopytníků nevyužijeme k naší první dovolené autem. A tak jsme přemýšleli, přemýšleli a přemýšleli… až jsme vymysleli cestu do Chorvatska.
Ne, dělám si srandu. Do Dolomit!
A i když se naše cílová destinace nacházela v severní Itálii, rozhodli jsme se nikam nespěchat a vzít to ještě malou oklikou přes Prahu a Hallstatt.
DEN 0
V sobotu ráno jsme se v klidu nasnídali, sbalili si věci, nasedli do auta a kolem 11. hodiny vyrazili na cestu.
Někde na 90. kilometru jsme zastavili na benzínové pumpě, kde jsme natankovali palivo a dali si menší svačinku. Objednali jsme si hot dog maxi, který jsme snědli napůl. Kvůli mojí nešikovnosti mi při druhém soustu kápnul kečup z rohlíku na moje čerstvě vyprané béžové kraťasy, které jsem plánoval nosit alespoň ještě další tři dny. Ještě jsme tedy nebyli ani v Praze a počet mých použitelných kraťasů se rázem snížil o 50 %.
Po příjezdu do Prahy se stala druhá nepříjemnost. V hlavním městě jsme chtěli zůstat jednu noc. A protože jsme jeli autem, musel jsem při plánování pobytu přemýšlet nejen o tom, kde přespíme my, ale i o tom, kde necháme stát auto. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem autu rezervoval místo ve firemní garáži a nám s Klárou jsem objednal hotel přímo naproti kanceláří. Když jsme přijížděli k firmě, všiml jsem si, že před námi do garáže vjíždí auto. A tak jsem šlápl na plyn a zařadil se těsně za auto před námi, abych nemusel vystupovat a kartičkou si otevírat vrata. Vjel jsem tedy do garáže, do které jsem nikdy předtím autem nevjížděl a měl jsem radost z toho, jak se mi podařilo ušetřit několik vteřin drahocenného času. Když jsme ale projížděli garáží, u každého parkovacího místa byl nápis “private” a žádné parkovací místo nebylo označeno logem naší firmy, jak jsem očekával. Po chvíli jsme se proto zeptali náhodného pána v garáži, zda neví, kde bychom firemní parkovací místa mohli najít. Ten nám sdělil, že podle něj všechna místa patří obyvatelům rezidenčního objektu, který s firmou přímo sousedí. Já tedy pochopil, že jsem se spletl a vjel do úplně jiných vrat. Vyjeli jsme tedy z podzemí zase ven, tentokrát použili kartičku ke vjezdu a rázem se otevřela vrata hned vedle těch, do kterých jsme vjeli původně. V druhé podzemní garáži už byla parkovací místa hezky označena firemním logem, takže jsme našli to naše a pohodlně zaparkovali.
Po martyriu spojeném s hledáním parkovacího místa nám vyhládlo, a tak jsme zašli na jídlo do Bistra Kro, jednoho z oblíbených karlínských podniků, který se zaměřuje na kuřecí speciality. Oba jsme si dali signature food v podobě trhaného kuřecího masa s rýží, grilovanou zeleninou a kimči. Musím říct, že mi jídlo moc chutnalo, takže až budou zase někdy ostatní kolegové v pražské kanceláři dlouho přemýšlet o tom, kam zajít na oběd, já budu mít jasno!
Po jídle jsme zašli na kávu a zákusek do podniku, který se jmenuje Můj šálek kávy. O této kavárně jsem, narozdíl od Kláry, nikdy neslyšel, ale prostředí se mi moc líbilo. A co víc!? Ochutnal jsem tam asi nejlepšího tvarohového míšu ve svém životě. To byla velká paráda!
Po jídle jsme se prošli po Karlíně, navštívili kostel sv. Cyrila a Metoděje a poté zamířili do kanceláře, kde jsem udělal Kláře menší komentovanou prohlídku našich pracovních prostor. Po prohlídce jsme zamířili na hotel. Ubytovali jsme se a na chvíli si zdřímli. Přijde mi, že jsme už asi staří, ale ta cesta, jídlo a horko nás zmohly natolik, že jsme prostě vytuhli.
Když jsme se probudili, bylo už 18 hodin a to neznamenalo nic jiného, než že byl čas večeře. Rozhodli jsme se, že když jsme v Praze po dlouhé době spolu, vyzkoušíme ještě jeden slavný karlínský podnik, kterým je Eska ze sítě Ambiente. Jedná se o fine diningovou restauraci v industriálním stylu, která se nachází naproti Fora Karlín. Já jsem na předkrm vyzkoušel chřest s vejcem 63 a silným šunkovým vývarem. Potom jsem váhal, zda si dát druhý chod, nebo ne. Nakonec jsem si dal “jejich” pečené brambory v pěně s grilovaným kaprem a koprem. A to byla chyba. Jídlo sice nebylo špatné, ale bylo toho na mě už tolik, že jsem to nemohl dojíst a potom jsem se necítil dobře.
Naštěstí se nejednalo o nic dramatického, takže jsme mohli pokračovat v programu. Na naší pražské tour nás totiž čekala ještě jedna, řekl bych hlavní, zastávka, kvůli které jsme se do Prahy vydali. V O2 Areně totiž ten den vystoupila skupina My Chemical Romance, dnes už emo-rocková legenda z USA. Musím říct, že na dva roky odkládané vystoupení jsem se docela těšil. Kapelu jsem poslouchal už na střední škole a vidět ji hrát naživo byl dlouhou dobu můj sen. Bohužel mě ale vystoupení trošku zklamalo. Nevím, zda jsme stáli na nějakém horším místě, ale podle mě celkový dojem hodně kazil špatný zvuk. Ani jeden z nástrojů nebyl moc konkrétní. Osobně jsem skoro nerozuměl hlavnímu zpěvákovi a doprovodné zpěvy jsem neslyšel vůbec. Co se týče show, ta byla nulová. Na druhou stranu, pokud by byl dobrý zvuk, žádná show by podle mě ani nebyla potřeba. Takto mě ale vystoupení moc nebavilo, a tak jsme před poslední písničkou odešli z O2 Areny dřív, abychom se nemuseli cpát s ostatními lidmi v metru na cestě na hotel.
Čekání na vystoupení Ministerstva České republiky v O2 Areně v Praze.
První den byl u konce a mě paradoxně víc bavilo trhané kuře s rýží a tvarohový míša než živák skupiny, která se podílela na formaci mého hudebního vkusu.
Nevadí, jedeme dál!
DEN 1
V neděli jsme vstali kolem osmé hodiny a zašli si na hotelovou snídani, kde jsme potkali sousedy ze včerejšího oběda v Bistru Kro. Já si dal smažená vajíčka (tj. vaječina, pozn. pro čtenáře ze severu) s chlebem a zeleninou, Klára zvolila sladkou variantu v podobě plněných šátečků a čerstvého ovoce. Při check-outu na hotelové recepci, na které nepracoval jediný rodilý mluvčí, nám paní recepční skoro naúčtovala dvě noci strávené v jiném pokoji. Naštěstí jsem si vedl evidenci o provedených platbách, takže jsem věděl, že hotel je už zaplacený. Po trošku neobvyklém check-outu jsme se pozdravili s naším panem ředitelem, který ve firemních garážích vyzvedával svoje auto stejně jako my. Nasedli jsme a vyrazili na jih.
Po skoro šesti hodinách cesty a jedné zastávce v Linci v McDonald’s na oběd jsme dorazili do Hallstattu, malebné vesničky u stejnojmenného jezera, které je obklopeno horami ze všech stran. Nejdříve jsme zajeli do vedlejší vesničky Obertraun, kde jsme se ubytovali v penzionu u slovensky mluvící paní. Ta nám dala několik tipů, co můžeme v okolí Hallstattu dělat, ale my měli program na ten den jasný - chtěli jsme vidět samotný Hallstatt.
Auto jsme nechali na malém parkovišti kousek za cedulí u vjezdu do vesnice, vybrali si hotovost a půjčili si šlapadlo ve tvaru obří labutě, abychom se podívali na Hallstatt z jezera. Osobně jsem čekal, že se nám tak ukáže ikonický pohled na kostelík obklopený z jedné strany horami a z druhé strany vodou. To bychom ale pravděpodobně museli došlapat dál. Šlapadlo jsme měli půjčené pouze na 30 minut a Klára se navíc bála, že se převrhneme, takže jsme moc daleko nedojeli.
Po vrácení šlapadla jsme si prošli malé náměstí, navštívili evangelický i katolický kostel a zašli si na večeři do jedné z restaurací s terasou u jezera. Já jsem si dal hovězí vývar s celestýnskými nudlemi a knedle s vajíčkem a slaninou. Klára měla špecle s vajíčkem. Po jídle jsme se ještě prošli po Hallstattu a hlavně našli místo, odkud bylo možné si udělat známou fotku, kterou jsem popisoval výše, aniž by si člověk musel půjčovat šlapadlo.
Ikonický pohled na Hallstatt.
Na hotel jsme dorazili kolem osmé hodiny, umyli se a po náročném dni šli spát.
DEN 2
Pondělí bylo dnem, který jsme měli vyhrazený pro přesun do cílové stanice naší cesty, vesničky Sesto v severní Itálii.
Ráno jsme tedy vstali, dali si klasickou alpskou snídani v podobě pečiva s máslem, salámem, sýrem a zeleninou, nasedli do auta a vyrazili na cestu!
Zastavili jsme pouze jednou na benzince a poté v jedné malé horské vesničce na oběd. Zaparkovali jsme auto kousek od návsi a chvíli hledali podnik, kde bychom se mohli najíst. Po nějaké době jsme uviděli vývěsní štít s logem irského piva Guinness, pod kterým svítil neonový nápis “OPEN”. Vešli jsme proto dovnitř a řekli si, že zkusíme štěstí. Ocitli jsme se v temné chodbičce, kterou se procházelo dál do hlavní části lokálu kolem páchnoucích záchodů. Po chvíli jsme přišli do velké temné místnosti, která byla vyzdobena plakáty s různými světovými značkami piva, smrděla po cigaretách a nikdo v ní nebyl. Nejdřív jsem si myslel, že někdo stojí v koutě místnosti a dívá se na mě. Po chvíli jsem si ale uvědomil, že je to jen další kartonová dekorace v podobě pro mě neznámého filmového hrdiny. Když jsem se ale otočil a našel bar, zjistil jsem, že za ním stojí tlusťoučký postarší pán. Přišli jsme tedy za ním a zeptali se, zda je možné se v jeho podniku najíst. On na to odvětil, že se máme posadit. V temném prostředí se nám moc sedět nechtělo, a tak jsme vyšli velkými dveřmi ven na dlážděnou zahrádku, na které se nacházela spousta květináčů, stromů a nevkusného nábytku. Vzali jsme místo a v menu si vybrali plněné těstovinové taštičky. Já jsem si objednal taštičky plněné mletým masem, Klára si vybrala taštičky plněné mačkanými brambory. Během čekání na jídlo Klára vytáhla telefon a začala pročítat recenze na Googlu. Po chvíli telefon odložila se slovy, že pokud se tam chce najíst, dál číst nemůže. Nakonec se ukázalo, že naše očekávání byla horší než realita. Podnik sice nevypadal nejlépe, ale jídlo nám moc chutnalo. Pán mě potom ještě nechal odejít na náves do bankomatu, abych si vybral peníze na zaplacení. Karty totiž nepřijímali.
Po nevšedním obědě v restauraci, která byla vyhrazena jen pro nás, jsme pokračovali v cestě. A jeli jsme tak dlouho, až jsme kolem 15:30 dorazili do malebné vesničky Sesto, která se nachází v severní Itálii kousek za rakouskými hranicemi. Ubytovali jsme se v penzionu na konci vesnice. Byla to velká patrová budova s bílou fasádou a výraznými dřevěnými prvky. Nepřipomíná vám to něco? Mně by se při takovém popisu vybavila Řeka 142 a Bobova vysněná chalupa v alpském stylu. Myslím, že jemu by se náš penzion opravdu moc líbil.
Penzion Unteradamerhof ve vesnici Sesto.
Po check-inu jsme si vzali vodu a vyrazili na průzkum okolí. Prošli jsme se kolem řeky až na druhý konec vesnice. Cestou zpět jsme se zastavili v kostele a vyšlápli si kopec nad ním, odkud jsme měli možnost vidět široko do údolí. Procházku jsme zakončili v Pizzerii Erich, jen kousek od našeho penzionu, kde jsme byli ten den poprvé na večeři.
Pohled na okolní hory z polany ve vesničce Sesto.
Já si objednal lokální pizzu Tre Cime. Měl na ní být sýr, párek a speck, což je podle mě lokální označení pro prosciutto. Na pizzu jsme čekali skoro hodinu. Vtipné ale bylo, že když ji přinesli, postarší číšník dal talíř s pizzou před Kláru, potom přede mě, pak se podíval na moji pizzu a řekl něco v tom smyslu, že zapomněl na speck. Vzal tedy talíř a odběhl do kuchyně. Po dalších několika minutách se vrátil s pizzou, na které už speck nechyběl, a tak jsem se mohl pustit do jídla i já.
Po večeři jsme si prošli ještě horní část vesnice za naším penzionem a potom se odebrali na pokoj.
DEN 3
První den v Sestu jsme vstali v 8 hodin a vydali se na snídani. Paní majitelka měla v jídelně připravené čtyři stoly. Na každém z nich se nacházel košík s pečivem, máslo, domácí lučina, marmeláda, jogurt, musli a palačinky. Paní nás usadila ke stolu u okna a zeptala se, zda máme zájem o kávu nebo čaj. Za chvíli přicupitala s konvicí čaje, dvěma skleničkami džusu a dvěma malými talířky. Na jednom z nich byl výběr salámů, na druhém několik plátků sýra. A tento scénář se opakoval každý následující den. Paní se sice už neptala, zda si dáme čaj nebo kávu a taky nám už nikdy nenaservírovala palačinky, jinak bylo ale menu stejné. Já jsem tedy každý den jedl pečivo s lučinou, salámem a sýrem. Klára naopak volila vždy jinou sladkou variantu snídaně.
Bylo také zajímavé pozorovat, jak si paní pamatovala různé stravovací návyky svých hostů. My jsme např. první den nesnědli musli, a tak jsme už následující den žádné nedostali. Dalším příkladem může být druhý den našeho pobytu, kdy jsem nevypil pomerančový džus, takže od třetího dne jsme dostávali vždy už jen jeden. Naopak tomu bylo u vedlejšího stolu. Německy mluvící pár jedlíků ve středních letech vždy vyluxoval úplně celý stůl. Není se tedy čemu divit, že ti dostali každý den musli, jogurt i dva džusíky.
Paní se taky každý den snažila o ranní small talk se svými hosty. Často se tedy stávalo, že když donesla na stůl salámy a sýry, prohodila s nimi pár vět. Stejně jako všichni domorodci z Dolomit uměla mluvit italsky i německy, takže komunikace s ostatními hosty z Rakouska nebo Itálie jí nečinila problém. Problém ale nastal, když zkusila komunikovat s námi, jedinými hosty, kteří uměli jen česky a anglicky. Jednou k nám paní přišla s jídlem a na něco se nás zeptala. V jedné větě tehdy použila slova “Samstag” a “Haus”. Já si z toho vyvodil, že se nás ptá, zda už v sobotu jedeme domů. To byla pravda, takže jsem odpověděl: “Ja.” Chtěl jsem se paní taky na něco zeptat. Ve své zásobě německých vět jsem měl ale jen těžko pro konverzaci použitelné jazykolamy “Meine Mäuse haben Läuse” a “In der Höhle, klagt der Löwe”, a tak jsem s vypětím všech sil zkombinoval angličtinu s němčinou a pokusil se přepoužít pro mě nové slovíčko “Haus” ve větě: “This Haus ist dust Haus?”, čímž jsem se snažil zeptat, zda jí patří penzion, ve kterém se nacházíme. Paní asi pochopila, na co se ptám, a tak s úsměvem odpověděla “Ja.” Potom paní ale došlo, že s námi si moc nepokecá, takže v diskuzi už nepokračovala. V následujících dnech se už ani moc nesnažila, a tak se naše konverzace smrskla pouze na dvě věty. Paní se vždy zeptala: “So… gut?”, a já odpověděl: “Alles gute!”
Po snídani nás čekal první celý den v Dolomitech. A ten nešlo strávit jinak než u symbolu celého regionu, skal Tre Cime. Cesta autem k chatě Rifugio Auronzo, u které začínala naše túra, nám zabrala asi 2 hodiny. Z toho polovinu času jsme ale strávili stáním v koloně při čekání na mýtnou bránu. Pro vjezd k Tre Cime totiž bylo nutné zaplatit poplatek ve výši 30 EUR.
Po zaparkování auta pod chatou jsme si vzali věci a vyrazili na túru. Ta vedla kolem pravděpodobně nejslavnějšího masivu Dolomit nesoucí název Tre Cime. Přibližně po prvním kilometru, který jsme strávili na kamenité prašné cestě obklopeni bílými skalami, jsme se zastavili na oběd v jedné z horských chat. Klára si dala gnocchi s boloňskou omáčkou, já špagety s rajčatovou omáčkou. Nevím, jestli nejsme až moc rozmlsaní, ale podle mě to bylo jedno z nejhorších jídel v mém životě. Klářiny gnocchi byly úplně rozvařené a ragů nemělo žádnou chuť. Naopak moje špagety by ještě nějakou chvíli ve vroucí vodě snesly. A moje rajčatová omáčka? To byl spíš takový lepší kečup! Protože je ale hlad nejlepší kuchař, byli jsme rádi, že jsme něco snědli a šli jsme dál.
Z jižní strany jsme obešli masiv proti směru hodinových ručiček, až jsme se dostali na vrchol Paternsattel. Tam jsme byli skalám asi nejblíž za celou túru, takže jsme je měli skoro na dosah ruky. Čekala nás druhá polovina treku kolem severní strany masivu. V této části cesty jsme už procházeli spíše zelenými loukami, které nabízely asi nejslavnější pohled na tři skalní útvary. Po celkem 4 hodinách a cca 10 ušlých kilometrech jsme ukončili okruh na stejném místě, kde jsme začali, chatě Rifugio Auronzo. Tam jsme si dali kávu a zákusek a kolem 17. hodiny vyrazili k jezerům Lago di Landro a Lago di Misurina.
Pohled na skály Tre Cime od severovýchodu.
U každého z nich jsme se na chvíli zastavili, prošli se a udělali několik fotek, zvláště druhé zmíněné mi přišlo jako z jiného světa. Nádherná modrá voda, kolem krásné jehličnaté lesy a v pozadí impozantní skalnaté hory, některé z nich ještě místy pokryté sněhem. Myslel jsem si, že podobné scenérie nabízí maximálně národní parky v Kanadě, nebo Spojených státech amerických, a ne že je máme 7 hodin cesty autem z Brna. Bohužel i u těchto jezer je jasně viditelný zásah lidské vůle, a tak kromě nádherných scenérií musí návštěvník zkousnout pohled na velké množství hotelů a restauračních zařízení, které dojem lehce kazí.
Po prohlídce jezer jsme nasedli do auta a vyrazili do vesničky Innichen, kde jsme si dali večeři v jednom malém bistru. Protože v podniku nevařili, objednali jsme si talíř s variací uzenin a sýrů. Jako dezert jsme ochutnali zmrzlinu, která měla (alespoň v menu) značku Gelato di Italia 2020. Nevím, zda je tato cena nějak prestižní, ale upřímně řečeno, zmrzlina to byla skutečně skvělá!
Zpět na penzion jsme dorazili kolem 19:30, osprchovali se a brzo šli spát.
DEN 4
Druhý den po túře kolem Tre Cime nás čekalo nepříjemné překvapení. Vzbudili jsme se už kolem sedmé hodiny, rudí jako raci a někteří z nás i trošku malátní. Podle příznaků to vypadalo, že má Klára úžeh. Po snídani jsem proto zašel do lékárny a koupil tam krém na opalování i krém po opalování, kterým jsme se oba namazali.
A protože nás kvalitní alpská strava trošku postavila na nohy, rozhodli jsme se pokračovat v programu, jak bylo původně v plánu. Sedli jsme proto do auta a vyrazili k nedalekému jezeru Lago di Braies, jednomu z nejnavštěvovanějších jezer celých Dolomit. A myslím, že tento titul drží Lago di Braies právem.
Po příjezdu k jezeru jsme zaparkovali auto na parkovišti a vyrazili na okružní túru kolem jezera, která měla přibližně 3,5 km. Většinu času se šlo okolními jehličnatými lesy a zvlášť na začátku byl terén velice lehký a dobře přístupný. To se změnilo až na druhé straně jezera, kde ubylo stromů a naopak přibylo kamení. A taky krav! Pokud na Kubě mají Zátoku Sviní a na Bahamách se můžete koupat s divokými prasaty na Pláži prasat, pak u Lago di Braies mají zase krávy! V jednom místě se u jezera páslo stádo krav a některé z nich neváhaly a šly se v teplém počasí osvěžit do vody. Někteří lidé považovali krávy za obrovskou atrakci, a tak se s velkými býložravci fotili, hladili je, nebo se dokonce kousek od nich koupali. Na začátku naší túry jsem měl taky chuť skočit do vody. Když jsem ale viděl, co všechno krávy do vody vyměšují, už mě to tolik nelákalo.
Po návratu k parkovišti jsme si zašli na oběd do bistra u jezera. Já jsem si dal ravioli plněné špenátem a ricottou, Klára si objednala polentovou kaši se sýrem a žampiony.
Po obědě jsme nasedli do auta a pokračovali jsme do malebné vesničky St. Magdalena, kde jsme se prošli k místnímu kostelu a udělali několik fotek malebného údolí Val di Funes, za kterým ční majestátní skalnaté hory. Tyto fotky jsou pro mě dalším symbolem Dolomit, takže návštěvu vesničky jsme nemohli vynechat. Při cestě zpět k autu začalo pršet, a tak jsme se zastavili v moderním Hotelu Tyrol, kde jsme si dali kávu a zákusek v podobě vynikajícího jablečného štrůdlu se šlehačkou.
Po několika desítkách minut pršet přestalo, takže jsme zaplatili a pokračovali k poslední zastávce daného dne, jezeru Lago di Carezza. Po asi 90 minutách v autě jsme zaparkovali auto na parkovišti a prošli se kolem malebného jezera s průzračnou modrou vodou, které je položeno v nadmořské výšce 1,500 m n. m. Jezero je o dost menší než Lago di Braies, takže nám procházka na úpatí okolních skalnatých hor nezabrala více než 30 minut. Mně osobně se Lago di Carezza líbilo asi nejvíce ze všech jezer v Dolomitech. Malé jezero položené vysoko v horách, s malým počtem návštěvníků, křišťálově modrou vodou a nulovým počtem hotelů působilo úplně jinak než ostatní jezera obklopená hromadou lidí, krávami, nebo komerčními stavbami.
Před odjezdem jsme si dali večeři v místním bufetu v podobě grilovaného párku s hranolky, nasedli do auta a plni dojmů frčeli do našeho dočasného domova ve vesničce Sesto.
DEN 5
Třetí den v Dolomitech byl pro mě strašák. Před odjezdem do Itálie nám předpověď počasí ukazovala, že má celý týden pršet. Dlouho jsme se proto rozhodovali, zda dovolenou na poslední chvíli nezrušit. Během pár dní před příjezdem do Dolomit se ale předpověď ustálila na tom, že pršet by mělo pouze v průběhu našeho třetího dne dovolené, a tak jsme se nakonec rozhodli do Itálie vyrazit. Ráno po probuzení se mi ale nevstávalo úplně dobře, protože jsme měl tušení, že zmokneme.
Klára se naopak po negativní zkušenosti se sluníčkem nějakému dešti nebránila, a tak jsme zašli na snídani a potom vyrazili vstříc novému dobrodružství.
Asi po dvou hodinách cesty jsme dorazili do malého městečka St. Ulrich vysoko v horách, kde jsme nechali auto v místních podzemních garážích a nastoupili na lanovku, která nás měla dovézt na vrchol hory Mont Seuc. Asi 15 minut jsme jeli v kabině nahoru a dívali se pod sebe na sjezdovky, bike traily a městečko St. Ulrich. Potom jsme se dostali na hřeben hory a tam se nám otevřel neskutečný výhled na zelenou polanu Alpe di Siusi, která byla řídce posetá malými dřevěnými chaloupkami a z druhé strany ohraničena vysokými skalnatými horami. Pokud si nějak představuji ráj, tak takto. Moje emoce byly v tu chvíli jako na horské dráze. V lanovce jsem měl strach z obrovské výšky, ve které jsme se nacházeli, a navíc jsem pořád přemýšlel nad tím, že pokud ten den přijde bouřka, tak na horách zemřeme. Potom jsme ale vystoupili ven a mě naplnil pocit obrovského štěstí a vděčnosti, že můžu něco tak nádherného vidět na vlastní oči. Bylo to pro mě neuvěřitelné!
Pohled na polanu Alpe di Siusi a masiv Langkofel.
Když jsem se trošku uklidnil, vytáhl jsem z batohu oběd v podobě rohlíku s máslem, salámem a sýrem, který jsme si udělali v našem penzionu na snídani a společně s Klárou jsme vyrazili na 10 km dlouhou túru po Alpe di Siusi. Asi po 10 minutách chůze po zelené louce jsem začal pozorovat, že na obzoru se jedna z mnoha vysokých hor začíná zahalovat do hustých šedých mraků. V tu chvíli jsem si říkal, že bouřka je tady. Naštěstí to nebyla bouřka, ale jen déšť. Já jsem si oblékl bundu, Klára vytáhla pláštěnku a v hustém dešti jsme pokračovali dál. Asi po 20 minutách mrak zmizel, vysvitlo sluníčko a nám se znovu otevřel výhled na malebné okolí.
Pohled na polanu Alpe di Siusi zahalené do mraků.
Trasa naší túry nejdříve vedla po asfaltové cestě k Hotelu Panorama, kde jsme si dali kávu a pravděpodobně zkažený zákusek s názvem “Dark Forest”. Naštěstí nám nebylo špatně, a tak jsme pokračovali dál po zelených loukách kolem dřevěných chaloupek zpět k lanovce. Každou chvíli jsem se zastavoval, abych si udělal fotku majestátního masivu Langkofel. Celá krajina se mi líbila tak moc, že před nástupem na lanovku jsem si vyžádal, abychom si sedli na lavičku a chvíli se ještě kochali okolím. Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že polana Alpe di Siusi je jedním z nejhezčích míst, které jsem kdy ve svém životě navštívil.
Po nádherné túře jsme sjeli lanovkou z Mont Seuc zpět do městečka St. Ulrich, zaplatili za parkování a vydali se zpět do Sesta. Tam jsme zašli na večeři do “naší” Pizzerie Erich, kde nás už poznávali. Já jsem si dal ostrý guláš s kulatými knedlíky se speckem, Klára si objednala pizzu Italy s mozzarellou bufala.
Po večeři jsme se přesunuli do penzionu a po náročném dni šli rovnou na kutě.
DEN 6
Poslední den v Dolomitech jsme měli na programu celodenní túru k jezeru Lago di Sorapis, dalšího z dolomitských jezer, které je unikátní tím, že k němu nevede žádná silnice, takže se k němu nedá dostat jinak než pěšky.
Po snídani jsme si proto sbalili batůžky, nasedli do auta a vyrazili k Hotelu Passo Tre Croci, hotelu někde v lese, kde lišky dávají dobrou noc a kde mj. začíná trek k Lago di Sorapis.
Cesta vedla nejdříve lesem po široké cestě kolem zachovalých opevnění z 1. světové války. Poté však cesta přešla v úzký kamenitý horský chodníček. Ten nejdříve vedl relativně po rovince, později se však začalo stoupat do strmých skal, kde jsme se museli přidržovat zábradlí, na některých úsecích stoupat po schodech a také se vyhýbat ostatním turistům jdoucím v protisměru nad vysokým srázem. Myslel jsem si, že túra bude v pohodě, ale ve skalách jsem pochopil, proč ji náš knižní průvodce označil střední náročností, a to jako jedinou z našich absolvovaných túr na této dovolené.
Kamenitá cesta ve skalách vedoucí k Lago di Sorapis.
Když jsme přišli k jezeru, byla tam hromada lidí. Někteří navíc chtěli ulovit co nejlepší fotku, jak se vystavují na kameni uprostřed jezera, a tak kazili fotky nám ostatním. Na chvíli jsme si s Klárou sedli na rozpálené kameny na břehu, dali si oběd v podobě snídaňového menu z penzionu a malinko znechucení se vydali na cestu zpět.
Lago di Sorapis a kámen, na kterém se chtěl každý otrapa vyfotit.
Pokud cesta tam byla náročná, cesta zpět byla naprosté peklo. Naše špatná fyzická kondice, ostré slunce, náročný terén a malé zásoby vody si vybraly svoji daň. Po dvou hodinách na cestě zpět jsme proto byli rádi, že jsme dorazili zpět k autu a mohli se vydat do Sesta. Cestou jsme se ještě zastavili u Lago di Misurina, kde jsme se občerstvili vodou a zákuskem v jedné z místních restaurací. Po příjezdu na penzion jsme si chvíli lehli a odpočívali.
Když jsme se trošku vzpamatovali, vydali jsme se na večeři do “naší” restaurace, kde jsem vyzkoušel grilovanou zeleninu se sýrem a pečenými brambory. Klára znovu nezklamala a při naší třetí návštěvě restaurace si objednala třetí pizzu! Protože se jednalo o naši poslední večeři, rozhodl jsem se, že si dám ještě zákusek v podobě místní pana cotty. A musím říct, že byla výborná!
Po jídle jsme se přesunuli na penzion a začali se balit na cestu domů.
DEN 7
Ráno jsme nikam nespěchali. Zašli jsme si v klidu na snídani, dobalili věci, rozloučili se s paní majitelkou a vyrazili na cestu. Po několika zastávkách, problémech s naším rádiem v autě a 7 hodinách za volantem jsme konečně dorazili domů!
DOJMY Z DOLOMIT
- Na severu Itálie moc lidí anglicky nemluvilo, což pro nás nebylo snadné.
- Cesta autem pro mě byla náročná, ale stálo to za to.
- Po páté snídani v penzionu jsem se už opravdu těšil na domácí stravu.
- Údolí Val di Funes a polana Alpe di Siusi jsou jedněmi z nejhezčích míst, které jsem kdy v životě navštívil.
- Naprosto chápu, proč si Matouš Vinš Dolomity oblíbil.
- Příště bych se rád podíval na Secedu, šel zase pozdravit sympatické zaměstnance v Pizzerii Erich a ubytoval se v Hotelu Tyrol.
- Bylo to super!
FOTKY
Fotky z Dolomit najdete zde.