Tento rok jsem absolvoval fotbalový víkend v Madridu, poznávací dovolenou ve Stockholmu i horské túry v Dolomitech. Když jsem se proto před začátkem léta zamýšlel, kam se vydat dál, uvědomil jsem si, že jsme neměli naplánovanou žádnou cestu k moři - pokud tedy nepočítám zamrzlý Balt v březnu. Ač cesta k moři v našem podání znamená program ve stylu “celý den budeme poznávat okolí a večer si půjdeme na půl hodiny zaplavat”, nepřišlo mi to jako špatný nápad. A tak jsem našel letenky do Dubrovníku.

Byly to letenky za pár tisíc korun a na konec záři, kdy jsem čekal že by ve městě mohla už doznívat hlavní turistická sezóna a zároveň by nemuselo být takové horko. Nakonec se však ukázalo, že moje očekávání se od reality trošku lišila. Pokud hlavní turistická sezóna doznívala, tak hodně pomalu. A horko už sice nebylo, ale na druhou stranu teploty klesly ke 20 °C, takže jsme si ani nebalili plavky a já byl v průběhu našeho pobytu rád za flanelovou košili.

Přesto si ale myslím, že pobyt v Dubrovníku byl super! Posuďte sami. :-)

 

DEN 0

Ve čtvrtek ráno jsem se vzbudil, posnídal, sbalil si věci do batohu a neplánovaně se vydal na menší nákup do dm drogerie. Klára si totiž vzpomněla, že nám schází několik hygienických přípravků. Asi nemusím popisovat její výraz, když jsem se vrátil domů a ona zjistila, že jsem na jeden ze dvou zapomněl. Na mou obranu, těch věcí na zařízení bylo to ráno více a všechno jsem si prostě nezapamatoval. Cestou z drogerie jsem jel ještě natankovat a také jsem se malinko bál, abych v ranní špičce zaparkoval někde poblíž domu.

To se mi naštěstí podařilo, a tak jsme se kolem 10. hodiny naskládali do naší kočky a vyrazili do Vídně. Na letiště jsme dorazili kolem poledne, a protože nám cestou vyhládlo, hned po bezpečnostní a pasové kontrole jsme zamířili do italského fast foodu Ciao a Tutti. Já jsem si dal těstovinový salát s rajčatovou omáčkou, mozzarellou a hráškem. Klára si objednala pizzu. Kdyby jídlo bylo teplé a nestálo stejně jako menu s polévkou v Red Piranha, asi bych i přemýšlel nad tím, že bych se tam při další návštěvě vídeňského letiště najedl znovu.

Po ne moc uspokojivém obědě následoval velice uspokojivý let do Dubrovníku. Moc často se mi to nestává, ale tentokrát se mi krátce po vzletu podařilo usnout a probudil jsem se až ve chvíli, kdy stevard oznamoval, že se chystáme na přistání. Protože to není z Vídně do Dubrovníku zase taková štreka, obě výše zmíněné události oddělovalo asi 30 minut. I tak jsem byl ale rád, že jsem si mohl při cestě odpočinout.

Hned po příletu jsme si na přepážce koupili jízdenky na autobus do centra města. Nikde jsme se potom nezdržovali a hned jsme šli obsadit dvě místa ve voze. Později se to ukázalo jako hodně dobrý tah. Pro řidiče totiž kapacita autobusu nebyla žádná míra, a tak nabíral turisty, dokud chodili. Nakonec se tedy obsadila všechna sedadla i ulička po celé své délce. Cesta do centra města sice trvala pouze 40 minut, i tak jsem byl ale rád, že nemusíme stát v uličce vedle skupinky Asijatů, kteří si před nástupem raději fotili autobus ze všech stran, než aby si šli sednout.

Autobus nám zastavil kousek od Pločské brány, jedné ze dvou hlavních bran do starého města. Po kamenné cestě jsme se dostali za hradby a ocitli se v úplně jiném světě. Úzké uličky a béžové domečky s oranžovými střechami naprosto vystihovaly moji představu města Královo přístaviště ze seriálu Hra o trůny. Byla to paráda! V jedné z úzkých uliček jsme našli recepci našeho hotelu. Tam jsme se seznámili s recepční Jasmínou, která nám vysvětlila, jak to v hotelu chodí. Narozdíl od jiných zařízení, na které jsme z cest zvyklí, mají recepci na jednom místě, konkrétně v Široké ulici, pokoje se nachází ve vedlejší ulici Za Rokom a, aby to nebylo tak snadné, na snídani se chodí do úplně jiného podniku Café Festival na hlavním ulici Stradun. Ač to může znít složitě, rychle jsme se zorientovali. Staré město je navíc malinké, takže i kdyby se člověk chtěl dostat z jedné strany města na druhou, cesta pěšky by netrvala ani 5 minut. Když si tedy uvědomím, že my v následujících dnech chodili na snídani jen do vedlejší ulice, asi nám zabralo více času sejít schody v budově než samotná cesta po městě.

Po check-inu na recepci nás Jasmína doprovodila do našeho apartmánu a následně nám poskytla několik cenných rad k jeho užívání. Nejvíce se mi líbilo, když se nás zeptala, zda umíme nastavit kotel. My na to, že ne. Jasmína potom ukázala na malé tlačítko na zdi, které se nacházelo vedle vypínače na světlo a řekla: “Dneska jsem kotel zapla. Tímto tlačítkem se kotel vypíná, takže na něj nesahejte a všechno bude v pohodě.” Kotel byl tedy nastaven. Uf. Tak to jsem si oddechl. Po několika dalších podobně užitečných radách Jasmína odešla a nechala nás vlastnímu osudu. My se vybalili a vyrazili na večeři.

Několik zdrojů chválilo restauraci Lady Pi Pi, o kterou má být prý v Dubrovníku takový zájem, že se na stůl mnohdy stojí dlouhé fronty. Řekli jsme si, že podnik vyzkoušíme, ale ve frontě stát nebudeme. Když jsme se vyškrábali na kopec, kde se restaurace nacházela, nikdo před ní nestál. Počkali jsme tedy na číšníka a ten nám nabídl na výběr ze dvou stolů. Říkal jsem si proto, že to asi zase taková sláva nebude. Než jsme si ale stihli objednat pití, neuhodnete, co se před restaurací začalo vytvářet… Frontička!

Já jsem si v této “supr čupr” restauraci objednal grilovanou rybu s fazolkami a brambory. Klára si dala vegetariánský burger s grilovanou zeleninou a bramborovými dukátky. Překvapením pro nás bylo, když donesli burger a na talíři nebyla žádná houska. Jednalo se pouze o zeleninovou placku, takže Klára si moc nepochutnala. Já na druhou stranu musím říct, že ryba byla vynikající. Že by ale naše zkušenost odpovídala obrovským očekáváním, to se říct nedá. Restaurace je koncipována jako podnik, kde se připravují pokrmy na grilu, typické pro chorvatskou kuchyni. Hosté si mohou sednout pouze na venkovní zahrádku porostlou hustým břečťanem, takže, když prší, je zavřeno. Tato skutečnost samozřejmě může navozovat jistý pocit exkluzivity, pokud se člověk do podniku dostane. Navíc jedna část restaurace nabízí opravdu pěkný výhled na město, takže chápu, že mnozí návštěvníci mohou hodnotit kladně už jen to, že sedí. Opravdu si ale nemyslím, že by se jednalo o zase tak úžasný podnik, aby se vyplatilo čekat v dlouhé frontě na místo u stolu.

Posezení jsme zakončili oříškovým dortem, který vypadal tak dobře, že jej chtěl ochutnat i pán ze skupiny čtyř amerických důchodců sedících u stolu vedle nás. I když to bylo lákavé, my se nakonec nerozdělili. Místo toho jsme dojedli dort, zaplatili a vyrazili na krátkou procházku po večerním Dubrovníku. Na pokoj jsme se dostali kolem 20. hodiny, umyli se a šli si po náročném dni brzo lehnout.

 

DEN 1

Nevím, čím to bylo, ale první noc v Dubrovníku se mi spalo skvěle! Vstával jsem tedy až v 8:30 a tím pádem jsem skoro zaspal domluvenou pracovní akci, při které jsme měli s kolegou Niekem v plánu nasadit náš aplikační kód na produkční prostředí. Ano, měl jsem sice dovolenou, ale tohle byla důležitá věc, která měla být hotová v pondělí ráno. A protože jsem potřeboval Niekovu pomoc a Niek měl v plánu v pondělí ráno letět za svojí rodinou do Holandska, naplánovali jsme nasazení na páteční ráno. Bohužel se věci nevyvíjeli podle mých představ. Po chvíli jsem naznal, že pokud bych to chtěl udělat pořádně, strávím nad tím dalších několik hodin, které jsem k dispozici neměl, a tak jsem po 15 minutách zaklapl počítač a vydal se s Klárou na snídani do Café Festival.

Jen pro zajímavost uvedu, že v pondělí jsem začal nasazovat kód na naše produkční prostředí v 8 hodin ráno. Skončil jsem ve 2 hodiny odpoledne.

V Café Festival jsme si dali vaječnou omeletu s pečivem. Naprosto upřímně, nebyla to žádná sláva, ale něco teplého do žaludku přišlo vhod. Po snídani, to už mohlo být kolem půl jedenácté, jsme se konečně pustili do prohlídky města. A pokud v Paříži mají Eiffelovku, v Londýně Big Ben a v Římě Koloseum, tak v Dubrovníku mají hradby, na kterých jsme začali. A osobně si myslím, že jako první zastávka při prohlídce města posloužily hradby skvěle. Návštěvník totiž obejde celé staré město, podívá se na všechny budovy z trošku jiné perspektivy a tak nějak si udělá názor na to, kam by se potom ještě rád ve starém městě podíval. Kromě toho procházka nabízí skvělé výhledy na moře, okolní útesy a hlavně na přístav, který má člověk stojící na hradbách jako na dlani. Za mě se tedy jednalo o jeden z highlightů hřeb naší dovolené.

 

Pohled z hradeb na Stradun, hlavní ulici ve starém města. V popředí se nachází františkánský klášter, na konci ulice stojí zvonice.

 

Druhým highlightem byla návštěva veganské restaurace Nishta. Osobně moc veganské podniky v Česku nemusím. I když jim fandím, většinou mám s nimi špatnou zkušenost. A problém je jednoduchý - jídlo mi prostě nechutná, a tak, pokud nechci jíst maso, raději volím bezmasá jídla v klasických restauracích. V Dubrovníku jsem tedy před návštěvou veganského podniku neměl moc velká očekávání. Místní kuchaři mě ale překvapili. Já jsem vyzkoušel rýžové nudle se zeleninou a tofu. Klára si objednala tortilly s tempehem a fazolemi na mexický způsob. Ochutnal jsem obě jídla a musím říct, že každé z nich nabízelo obrovskou paletu chutí. Naše chuťové pohárky byly v sedmém nebi, a tak se není čemu divit, že druhý den jsme chtěli jít do restaurace na oběd znovu!

 

Hladový Jarda, který se chystá sníst zelnou polévku servírovanou v květináči.

 

Po obědě nás čekal druhý bod našeho programu, pevnost Lovrijenac. Jedná se o pevnost položenou na skále ve výšce 37 metrů nad mořem. Místní jí často přezdívají “Dubrovnický Gibraltar” a pro fanoušky seriálu Hra o trůny je zajímavá tím, že posloužila jako inspirace při vytváření modelu Rudé bašty. V reálu ale pevnost ničím extra zajímavá není. Na hradbách pevnosti stojí pár historických děl, na jedné věži visí chorvatská vlajka a to je, prosím pěkně, vše! Samozřejmě je nutné dodat, že pevnost těží ze svého umístění naproti starého města. Z hradeb je tedy možné udělat pěknou fotku Dubrovníku s okolním zálivem. Ale teď už je to opravdu vše.

Po návštěvě pevnosti jsme se vydali na kávu do dubrovnického coffee shopu numero uno, a sice kavárny Cogito, která je zastrčená v podloubí kousek u přístavu. Nejsem žádný znalec kávy, takže jen doplním, že mi místní filtr chutnal.

Náš odpolední program pokračoval krátkým výletem na horu Srd. Na ni se lze dostat lanovkou. Zpáteční jízdenku jsme pořídili za 200 kun, což podle mě není žádná láce, ale na druhou stranu to stálo za to. I pětiletý klučina, který stál v kabině lanovky celou cestu vedle nás, začal po příjezdu do cíle řvát na všechny strany: “Tati, to byla super jízda! Tati, to bylo úžasný!” Maminka, která se celou cestu dívala do země, jeho nadšení nesdílela. Mně se ale 10minutová vyhlídková cesta líbila.

Na vrcholku hory si turisté mohou zakoupit adrenalinový zážitek v podobě projížďky buginou, nebo svezení na zipline. Ti méně odvážní mohou využít nabídky pokrmů v restauraci Panorama. My jsme nezvolili ani jedno. Místo toho jsme si prošli celý areál a nějakou dobu se kochali nádherným výhledem na staré město i nedaleký ostrov Lokrum.

 

Lanovka jedoucí na horu Srd.

 

Po návratu zpět do historického centra města jsme si zašli na večeři do trattorie Carmen. Já jsem si objednal pizzu Carmen, která obsahovala prosciutto, mozzarellu, lanýže a rukolu. Klára zvolila domácí těstoviny s rajčatovou omáčkou a mozzarellu. Bohužel tato volba se jí nejevila jako ta nejšťastnější, takže jsem si s ní, pro klid v rodině, jídlo vyměnil. Mně to ale nevadilo, protože mi moc chutnalo obojí - jak pizza, tak domácí těstoviny. Jako dezert jsem si dal vynikající panna cottu s ovocem, která hezky doplnila už tak příjemnou návštěvu malého rodinného podniku.

Po večeři už nás žádný program nečekal, takže jsme se ještě prošli po centru města a poté se pomalu přesunuli na hotel.

 

DEN 2

Druhý den v Dubrovníku jsme zase nikam nespěchali. Vstali jsme kolem 8. hodiny, zašli si na snídani a potom vyrazili na prohlídku nejvýznamnějších památek starého města.

Viděli jsme:

• Onofriovu fontánu,
• františkánský klášter,
• kostel sv. Blažeje,
• zvonici,
• Rektorský palác,
• katedrála Nanebevzetí Panny Marie,
• kostel sv. Ignáce.

U každé památky jsme si přečetli krátký popisek z našeho kapesního průvodce. Do kostelů jsme se šli podívat a do rektorského paláce jsme si zaplatili vstup.

Jak už název napovídá, rektorský palác je budova, ve které žil rektor města. Dnes slouží jako muzeum. Návštěvníci mohou v interiéru vidět obrazy chorvatských umělců, sochy patrona Dubrovníku sv. Blažeje nebo historické spisy. Mně nejvíce zaujalo nádvoří paláce, ve kterém se natáčela scéna seriálu Hra o trůny, ve které jde královna Daenerys Targaryen žádat Krále koření o to, aby jí půjčil lodě.

 

Nádvoří rektorského paláce.

 

Po prohlídce města jsme se vydali na oběd do naší oblíbené restaurace Nishta. Bohužel jsme přišli v době, kdy v podniku neměli místo, a tak jsme museli jít jinam. Nakonec jsme vybrali burgrárnu Guloso, kde se chlubili tím, že prodávají nejlepší burgery v celém Chorvatsku. Jejich recepty totiž vyhrály soutěž Zagreb Hamburger festival 2021, a tak jsme si řekli, že podnik vyzkoušíme. Seděli jsme venku na křivé dlažbě, padal jsem pořád dopředu a batoh jsem musel mít na zádech, protože na barové stoličce si ho nebylo kam odložit. Pohodlí nic moc. Když ale přinesli jídlo, to byl jiný příběh. Já jsem vyzkoušel vítěze výše zmíněného festivalu. Jednalo se o hovězí burger v bramborové bulce se slaninou, zelenou paprikou a mladým sýrem “škripavac”, který se podával s hranolky a kečupem. Toho sýra tam bylo opravdu poctivě, takže by se jídlo dalo přirovnat k takovému cheeseburgeru na chorvatský způsob. A bylo to nebe v hubě!

Po vynikajícím obědě nás čekala návštěva druhého muzea. Jednalo se o War Photo Limited, muzeum válečných fotografií. Muzeum bylo rozděleno na dvě patra. V tom prvním byla výstava fotografií z Libanonské občanské války, která probíhala v letech 1975 až 1990 mezi křesťanskou a muslimskou částí obyvatel země. Druhé patro muzea bylo věnované válce v Jugoslávii z konce minulého století, která vedla k rozpadu Jugoslávie. V této sekci se nacházely i fotografie Dubrovníku. Na nich bylo vidět, že město bylo v době konfliktu bombardováno a velká většina historického centra byla poškozena. Po skončení války přijelo do Dubrovníku mnoho dobrovolníků, kteří se zasloužili o rekonstrukci města a zachování jeho historického rázu.

Po krátké zastávce na kávu jsme se vydali do přístavu. Tam jsme si koupili lístky na loď a jeli se podívat na ostrov Lokrum. Ostrov se nachází necelý kilometr jihovýchodně od Dubrovníku. Po vylodění jsme se prošli po tamní přírodní rezervaci, pokochali se výhledem na moře ze skalnatých útesů a prošli se po rajské cestě až ke královské pevnosti, kde se nám naskytl nádherný pohled na Dubrovník.

 

Výhled na moře ze skalnatých útesů na ostrově Lokrum.

 

Před šestou hodinou jsme se nalodili na spoj zpět na pevninu a zašli na večeři do bosenské restaurace Taj mahal. Ano, bosenské restaurace. A ano, jmenuje se Taj mahal. Protože se jednalo o náš poslední večer, rozhodli jsme se, že se malinko rozšoupeneme. Já jsem si dal jehněčí vývar a telecí steak s cibulovo-hořčičnou krustičkou, grilovanou zeleninou a bílým chlebem. Klára si na předkrm objednala čerstvý smažený koblížek se sýrem a jako hlavní chod si vybrala masové kuličky s mačkanými brambory. Podnik se mi opravdu líbil a jídlo mi moc chutnalo, takže všem budoucím návštěvníkům Dubrovníku doporučuji!

Po jídle jsme se ještě prošli po městě a dali si zmrzlinu v Peppino’s Gelato, nejlepší zmrzlinárně v Dubrovníku. Já jsem zkusil příchuť tiramisu, Klára kinder maxi king.

Na pokoj jsme dorazili kolem 20. hodiny, umyli se a šli si lehnout, abychom nabrali síly před cestou domů, která nás další den čekala.

 

DEN 3

Poslední den v Dubrovníku jsme se vzbudili v 5 hodin, sbalili si věci a vyrazili na cestu domů. Dost mě překvapilo, když se hned na poschodí pod námi otevřely dveře a z nich na nás koukal mladý muž v trenkách. Očividně rozespalý se nás silným britským přízvukem zeptal: “Are you off?” Já jsem trošku vyděšeně odpověděl: “Yes,” a hned jsem dodal: “why?” Celá situace se vysvětlila ve chvíli, kdy odvětil: “You were extremely loud!” Poté zavřel dveře a mně bylo trošku líto, že jsme vzbudili tohoto mladého Angličana, když jsme se ráno balili.

V pekárně mlinar, která má otevřeno non-stop, jsme si koupili snídani a pokračovali jsme za hradby starého města k Pilské bráně, kde na nás už čekal náš taxikář. Za necelou půlhodinu jsme dorazili s velkým časovým předstihem na letiště. A protože tam nikdo nebyl, úplně v klidu jsme prošli bezpečnostní i pasovou kontrolou, sedli jsme si do jedné z kaváren a snědli pečivo, které jsme si koupili v centru.

Let proběhl naprosto v klidu. Ve Vídni jsme vyzvedli auto a kolem poledne jsme už byli doma.

 

DOJMY Z DUBROVNÍKU

• Do Dubrovníku jsem se hodně těšil, ale na druhou stranu jsem čekal trošku větší Balkán. Byl jsem tedy velice příjemně překvapený, když jsme dorazili do malebného čistého městečka s pěknými silnicemi a dobrou infrastrukturou.
• Na každém kroku se nachází oficiální obchod s tématikou seriálu Hra o trůny.
• Pekárna mlinar má otevřeno 24/7.
• Z jednoho konce starého města na druhý konec člověk dojde za 5 minut.
• V Dubrovníku se mi opravdu moc líbilo. Jeho návštěvu bych každému doporučil!

 

FOTKY

Fotky z Dubrovníku najdete zde.

• #dubrovník
• #chorvatsko
• #prodloužený-víkend
• #evropa