🇺🇸 Colorado
Myslím si, že není tajemnstvím, že mým velkým životním snem je pracovat jako datový analytik pro klub NHL. Když člověk začne pátrat, jak se do této vybrané skupiny datových profesionálů dostat, prakticky všichni říkají, že jedna z nejdůležitějších věcí je networking, tedy seznámování se s lidmi z oboru a vytváření si vztahů, ze kterých dříve či později mohou obě strany profitovat. Způsobů, jak networkovat, je celá řada. Od osobního setkávání až po seznamování se s lidmi online. A zvlášť v dnešní době sociálních sítí často “stačí” prezentovat svoji práci na osobním blogu, reagovat na příspěvky druhých a nebo aktivně obepisovat ostatní lidi z oboru a posílat jim ukázky své práce. Pořád si ale myslím, že ani 100 příspěvků na LinkedInu nikdy nenahradí jedno kvalitní osobní setkání, a tak když se na začátku letošního roku objevila zpráva o tom, že Colorado Avalanche bude pořádat konferenci pro hokejové datové analytiky, které se mají zúčastnit zástupci minimálně 25 klubů, na nic jsem nečekal a prakticky hned kupoval vstupenku. Přestože konference měla být pouze jeden den, říkal jsem si, že to může být super příležitost nejen poznat nové lidi, ale zároveň se poprvé setkat s kolegy, se kterými se znám pouze přes internet a nikdy jsem se s nimi osobně neviděl. Navíc jsem věřil, že by tyto konverzace mohly otevřít nové příležitosti a třeba mi dopomoct ke splnění mého snu.
Konference pro mě hodně znamenala. I proto jsem se rozhodl do Colorada odcestovat o pár dní dřív, abych se trošku aklimatizoval a připravil se na ni. Trávit nějak moc času v Denveru mě ale moc nelákalo, a tak jsem se rozhodl, že si před konferencí půjčím auto a na pár dní se pojedu podívat do národního parku Rocky Mountain, který se nachází pouze 1,5 hodiny jízdy autem od letiště.
Program jsem měl naplánovaný, vstupenku na konferenci koupenou, letenky objednané, a tak stačilo jen vyrazit!
DEN 0: čtvrtek 26. března 2026
Letadlo z Vídně mi letělo v pátek brzo ráno, proto jsem se rozhodl na letiště přesunout už ve čtvrtek večer a přespat v hotelu. Před odjezdem jsem hrozně dlouho přemýšlel, zda si do Colorada vzít pouze lehkou a skladnou větrovku, nebo raději tlustou zimní bundu, které doma přezdíváme “spacák” nebo též “včela”. Dle předpovědi totiž mělo být v colorádských horách kolem bodu mrazu a v Denveru naopak 25 stupňů. Nakonec jsem se rozhodl, že neponechám nic náhodě a vezmu si raději zimní bundu. Toto rozhodnutí se v Americe ukázalo jako největší overkill, ale hned ve Vídni na vlakovém nádraží a následně na letišti jsem ji využil. Při přestupech totiž ve Vídni foukal studený vítr a na letišti i pršelo, takže jsem byl opravdu rád, že bundu mám.
Na letištní hotel jsem dorazil kolem 21. hodiny, osprchoval se a šel si brzo lehnout, abych alespoň něco málo před odletem naspal.
DEN 1: pátek 27. března 2026
Vstal jsem v 4:45, sbalil si věci a udělala check-out. Na letišti jsem relativně rychle prošel bezpečnostní kontrolou a ještě před odletem jsem si stihl dát čaj v kavárně Aida.
Letadlo do Londýna odletělo v 6:50. Přestože mi v něm byla trošku zima a nedařilo se mi usnout, pustil jsem si podcast a nakonec mi let celkem rychle utekl.
Na Heathrow jsem měl jediný úkol - přestoupit na letadlo do Denveru. Bohužel jsem selhal. Po přistání na terminálu číslo 2 jsem šel ke světelné tabuli a na ní viděl, že můj navazující spoj letí z terminálu číslo 5. Šel jsem proto na autobus, který mě za cca 10 minut převezl na druhý konec letiště. Tam bylo nutné projít automatickou kontrolou palubní vstupenky, ale turniket mě z nějakého důvodu nechtěl pustil. Za chvíli za mnou přišel zaměstnanec letiště a zeptal se mě, s jakou společností letím. Když jsem mu přiznal, že se jedná o United Airlines, řekl mi, že jsem na špatném terminálu, protože United létá z terminálu číslo 2, tedy z toho, ze kterého jsem právě přijel. Byl jsem na sebe malinko naštvaný, ale nedalo se nic dělat. Sedl jsem zase do autobusu a jel zpátky. Na dvojce už mě turniket pustil a bezpečností kontrolu jsem také zvládl. Nic mi tedy nebránilo, abych si zašel na pravou anglickou snídani a poté počkal na letadlo do Ameriky. To odletělo na čas… a přiletělo o 50 minut dřive.
V průběhu 9 hodin v oblacích se nic zajímavého nestalo: hodně jsem jedl, snažil jsem se spát a podíval jsem se oscarový film Jedna bitva za druhou, který díky své stopáži ukrojil z celého letu poměrně velkou část. V Denveru mě čekala imigrační kontrola, která byla k mému překvapení prakticky hned za mnou. Do Denveru totiž přiletěli převážně američtí občané, kteří měli svoji svlastní řadu pro kontrolu pasů, takže u nás prakticky nikdo nebyl a tím pádem to šlo hrozně rychle.
Poté už jsem nasedl na shuttle do autopůjčovny, vyzvedl si svoji Toyotu RAV4 a vydal se na cestu do městečka Estes Park na úpatí Skalistých hor, kde jsem se ubytoval v hotelu The Maxwell Inn. Doprava nebyla nijak hustá, takže cesta zabrala plánovaných 90 minut a hlavně její poslední část jsem si opravdu užíval. Před příjezdem do Estes Park se totiž projíždělo nádhernými skalnatými průsmyky a po příjezdu do městečka se mi otevřel pohled na nádherné údolí, které obklopovaly masivní hory. Městečko navíc působilo neuvěřitelně klidně a všude bylo čisto, takže to byl takový balzám na duši.
Můj víkendový parťák čekající před naším hotelem v Estes Park.
Po ubytování a vyzpovídání paní majitelky, která mi poradila, co všechno můžu v parku dělat, jsem si zašel na vynikající sandwich do podniku Sandwich Mafia. Poté jsem se už jen osprchoval a úplně mrtvý to zalomil asi ve 20 hodin.
DEN 2: sobota 28. března 2026
Už ve 2:30 jsem byl vzhůru a nemohl jsem spát. Nějak jsem to ale přečkal do 6:30, vstal jsem a zašel jsem na snídani. Ta byla hodně smutná. Podávaly se totiž pouze průmyslově zpracované potraviny v plastu, takže jsem si uvařil instantní ovesnou kaši a k tomu si dal ovoce. To naštěstí nebylo zabaleno v igelitu.
Kolem 7:30 jsem sedl do auta a přesunul se do národního parku Rocky Mountains. Hned po příjezdu do parku mě vítala skupinka jelenů, kteří se pásli hned vedle silnice. Udělal jsem si proto pár fotek a poté už frčel k jezeru Bear Lake. U něj začínal cca 9 km dlouhý trek podél dalších tří jezer, konkrétně se jednalo o Nymph Lake, Dream Lake a Emerald Lake. Trek vedl pasážemi s udusaným sněhem, které byly ráno stále zmrzlé, a tak bylo třeba si dávat pozor, aby člověk někde neuklouzl. Tím, že jsem si přivstal, jsem celou cestu šel skoro sám. Když jsem se asi po hodině a půl vyškrábal k nádhernému jezeru Emerald Lake, které je obklopeno vysokými skalními štíty, udělal jsem si krátkou pauzu. Při ní jsem snědl svačinu, napil se a udělal několik fotek zamrzlého jezera a jeho monumentálního okolí.
Jezero Dream Lake se nejmenuje “Dream Lake” nadarmo.
Cestou zpět už přibylo hodně lidí, a tak bylo nutné se každou chvíli někomu vyhýbat, nebo někoho pouštět. Na druhou stranu se ale i dost oteplilo, takže ze zmrzlých pasáží se staly spíše břečkovité pasáže, a tím pádem jsem při sestupu neměl takový strach, že mi někde uklouzne noha. V průběhu sestupu se se mnou zároveň čas od času dal někdo do řeči, což mi cestu malinko zpříjemňovalo. Jeden pán se mě ptal, jak dlouho mu ještě chybí do cíle a zda to za tu dřinu stojí. Jiná paní se mě ptala, zda ji cestou nahoru čekají nějaké pasáže se sněhem a blátem. V tu chvíli jsme stáli na suché kamenné cestě kousek od začátku trasy, takže jsem jí musel zklamat a říct jí, že to nejlepší má za sebou. Nejvíc mě ale pobavila jedna mladá holka, která šla v závěsu za svými hodně pomalými rodiči. Když jsme se míjeli, podívala se na mě a řekla: “Quitters and losers, right?”
Když jsem kolem 11. hodiny dorazil zpět na parkoviště, oproti ránu tam byla naprostá apokalypsa. Byl jsem tedy opravdu rád, že jsem si přivstal a šel na trek brzo ráno. Na parkovišti jsem našel auto a jel zpět do Estes Park. V centru městečka jsem minul poměrně početnou skupinu protestujících, kteří vyjadřovali nesouhlas s vládou současného amerického prezidenta a poté už zamířil do restaurace Claire’s, kde jsem si dal brokolicový krém a cheeseburger s hranolky. Po jídle jsem se zastavil na kávu v podniku Inkwell and Brew. Myslím si, že kdybych si tam dal jen kávu, byl bych dobrej, ale tím, že jsem si objednal ještě obrovský croissant plněný vanilkovým krémem a jahodami, jsem se přejedl a potom mi bylo dost těžko. Navíc jsem byl celý upatlaný od vanilkového krému a hrozně mi tím smrděl knír. /Potřeboval jsem se umýt, ale v kavárně nebyly toalety, a tak jsem se rozhodl ještě zastavit na hotelu. Tam jsem se nejen umyl, ale taky jsem doplnil zásoby vody a potom vyrazil zpět do parku.
Odpoledne mě čekala scénická cesta Trail Ridge Road. Tato 48 mil dlouhá silnice se nicméně v zimních měsících neudržuje, a tak je průjezdná pouze její část. I ta ale stála za návštěvu. Každou chvíli jsem někde zastavoval, něčím se kochal a fotil si výhledy do okolí. Paní domácí z mého hotelu mi ale poradila, abych se šel podívat i na uzavřenou část cesty. Tam se sice nesmí vjet autem, ale může se po ní chodit. Těsně před uzavřeným úsekem je navíc parkoviště, kde je možné auto nechat a poté už jen stačí obejít závoru. A musím říct, že to byla super rada! Na cestě totiž skoro nikdo nebyl, a tak jsem se mohl prakticky sám procházet ve 3,000 metrech nad mořem po nejvýše položené scénické cestě na území USA a obdivovat u toho nádherné výhledy na hory kolem mě! Paráda!
Pohled do údolí z cesty Trail Ridge Road.
Když jsem se vrátil k autu, bylo asi 16:30 a já ještě nechtěl na hotel. Rozhodl jsem se proto zajet k malebnému jezeru Lily Lake, které mi také doporučila paní domácí. Kolem jezera vedla krátká okružní trasa, kterou jsem se prošel, udělal si pár fotek a poté už zamířil na hotel. Tam jsem si chvíli odpočinul a poté si zašel na večeři do klasického podniku Sandwich Mafia, kde už mě vítali jako místního štamgasta.
Zpět na hotel jsem dorazil kolem 20. hodiny, dal si sprchu a šel si lehnout.
DEN 3: neděle 29. března 2026
V noci jsem se sice zase budil a nad ránem jsem se převaloval, ale nakonec jsem vstal až v 7:30, zašel si na snídani a potom vyrazil do národního parku.
Hned za vstupní bránou do národního parku Rocky Mountain mohou návštěvníci obdivovat tyto nádherné scenérie.
Auto jsem nechal na parkovišti a po strmém kamenitém kopci vyrazil k jezeru Bierstadt Lake. Když jsem se vyškrábal na kopec, prašná cesta mě zavedla do hustého borovicového lesa, kde se nacházelo jezero ukryté mezi stromy. Bylo zajímavé sledovat, že u jezera se ještě stále nacházela tlustá vrstva sněhu, přestože na parkovišti pod kopcem tomu nic nenasvědčovalo. Cestou zpět jsem se modlil, abych nepotkal medvěda. To se mi naštěstí nepodařilo. Namísto toho jsem viděl sysla, veverku, krocana a několik dalších opeřenců. Na parkovišti pod kopcem jsem nasedl do auta a přesunul se na parkoviště k vodopádům Alberta Falls.
Na parkovišti bohužel nebylo volné místo, a tak jsem změnil plán a jel se podívat k jezeru Sprague Lake. A myslím, že náhradní program vlastně nebyl vůbec špatný. Kolem jezera totiž vedla moc pěkně upravená cesta, která nabídla nádherné pohledy na rozsáhlé jezero i skalnaté vrcholky hor za ním. V průběhu této procházky jsem se nemohl zbavit dojmu, že místní panoramata vypadala přesně jako fotky, které naše babička mívala na záchodě. Věřím, že by se jí tam líbilo!
Když jsem jezero obešel, byl už pomalu čas oběda. Proto jsem nastoupil do auta a vydal se do restaurace Smokin’ Dave’s BBQ na okraji Estes Park. Přestože se mělo jednat o typickou americkou restauraci, veškerá obsluha pocházela z Mexika a i z nabídky jídel bylo cítit, že se někdo nechal inspirovat sousedem z jihu. V restauraci jsem ochutnal vepřové chilli s tacos a pečené kuře v BBQ omáčce. Ke kuřeti bylo možné si vybrat dvě přílohy. Já jsem zkusil bramborový salát a pečené fazole v BBQ omáčce, o kterých pán číšník prohlásil, že je to místní bestseller! BBQ omáčka ale byla tak sladká, že jsem si dal dvě sousta a zbytek musel vrátit. I proto jsem byl rád, že kromě salátu a fazolí mi ke kuřeti přinesli ještě malý muffin, takže jsem měl ke kuřeti co přikusovat!
Po obědě jsem nasedl do auta a vyrazil do Denveru. Silnice byly skoro prázdné, takže za necelou hodinu a půl jsem už byl v centru města a vracel auto v půjčovně.
K mému překvapení bylo v Denveru hrozné horko. Než jsem tedy s těžkým batohem na zádech a zimní bundou v ruce přišel na hotel, byl jsem zpocený jako myš. Tam mi řekli, že check-in je možný až za hodinu, proto jsem si sedl na sedačky v lobby, dal si kávu, napil se vody a počkal, než bude možné se jít ubytovat.
Po příchodu na pokoj jsem se vybalil, dal si rychlou sprchu a šel si na chvíli lehnout. Cítil jsem totiž únavu a zároveň jsem věděl, že mě čeká náročný večer.
Před tím, než budu ve vyprávění pokračovat, je nutné udělat menší odbočku, vrátit se o několik měsíců v čase zpět a vyjasnit si pár věcí. Pojďme na to! Na konci roku 2024 jsem se přihlásil na kurz hokejové analytiky, který pořádala jedna americká společnost. Kurz se skládal asi z 8 online setkání, několika domácích úkolů a závěrečného testu. Na online setkání organizátoři zvali různé hosty z hokejového prostředí, kteří pro nás vždy udělali prezentaci a poté nám dali prostor na naše dotazy. Já se těchto online setkání kvůli časovému posunu nikdy neúčastnil, ale vždy jsem se na ně díval zpětně ze záznamu a následně se propojil se speakerem na LinkedInu. Jeden ze speakerů byl i Matt, pro mě naprostá legenda hokejové analytiky, která dříve pracovala pro Montreal a Nashville a nyní pracuje jako ředitel úseku datové analytiky pro fotbalový klub Colorado Rapids hrající MLS. Před tím, než jsem na konferenci odjel, napsal jsem příspěvek na LinkedIn o tom, že se chystám do Denveru přijet o něco dříve a pokud se bude chtít někdo potkat na oběd, nebo na kávu před konferencí, budu rád, když mi dá vědět. A kdo se to neozval…? Tušíte správně - byl to Matt! Kromě toho, že nabídl, že se můžeme potkat, mi také nabídl, že v neděli před konferencí bude v jednom baru v Denveru neoficiální setkání pro lidi pracující v klubech NHL a pro partnery konference, a pokud bych chtěl, můžeme tam společně jít. Byl bych hloupý, kdybych řekl ne, a tak jsem pozvání přijal. Zároveň jsem projevil zájem o to jít ten stejný večer na basketbalový zápas NBA mezi místními Nuggets a Golden State Warriors a tím, že Matt pracuje pro společnost Kroenke, která vlastní většinu sportovních klubů ve městě a tím pádem má na sportovní utkání zaměstnanecké slevy, mě na zápas pozval. Já ho potom na oplátku pozval na večeři.
A tak jsme měli naplánovaný program! Na neformálním setkání s analytiky z NHL jsem se nejdřív seznámil s týmem Flames, potom s pánem, který pracuje pro Denver Broncos a nakonec jsem si dlouho povídal s Data Scientistou z Colorada Avalanche a lidmi z Wyatt AI, což je konzultantská společnost spolupracující se sportovními kluby. Bylo super slyšet, že v NHL klubech pracují na hodně podobných úkolech, na kterých jsem dříve dělal pro GRAET nebo pro Spartu. Na druhou stranu mě zpětně malinko mrzí, že jsem čas nevyužil lépe a neseznámil se s více lidmi. I tak jsme s Mattem přišli na basketbal až po jeho začátku a kvůli tomu, že jsem byl unavený, jsme odešli dřív.
Pohled na zaplněnou Ball Arenu při zápase místních Nuggets a Golden State Warriors. Pozorné oko si možná všimne i vyvěšeného dresu Avalanche s číslem 23, které patří české hokejové legendě Milanu Hejdukovi.
Přestože basketbal nesleduju a ten zápas mě nijak extra nebavil, byl to super večer! S Mattem jsme v průběhu utkání pokecali o spoustě věcí, probrali jsme jak moji práci pro Spartu, tak jeho práci pro fotbalový klub a taky jsme si udělali legrace z amerických faoušků a jejich pokřiku “de-fense”! Celý večer tedy hodnotím velice kladně a zároveň jsem Mattovi neskutečně vděčný, že mám díky němu tolik zážitků!
Když jsme se s Mattem rozloučili, nasedl jsem do taxíku a frčel na hotel.
DEN 4: pondělí 30. března 2026
V pondělí už sice oficiálně začínala konference, ale jejím začátkem byl večerní zápas Colorada Avalanche proti Calgary Flames, a tak jsem měl prakticky celý den vyhrazený na prohlídku Denveru.
Když jsem se ptal na včerejším banketku místních, kam bych se měl jít určitě podívat, nikdo mi nedokázal odpovědět. Všichni říkali, že by normálně doporučili vyjet z Denveru ven do přírody, ale tím, že už jsem to udělal, tak mi nedokázali pomoct. Proto jsem v pondělí ráno nažhavil Google a vytipoval si pár míst, na která bych se šel podívat.
A první z nich byl Civic Center Park. Přestože je v názvu slovo “park”, prakticky se jedná o velké náměstí, na kterém se nachází hned několik významných budov, např. státní kapitol, soud, autobusové nádraží, nebo muzeum moderního umění. Protože vstup do budovy kapitolu je pro veřejnost zdarma, rozhodl jsem se společně s jednou turistkou z Wisconsinu najít vstupní dveře a nahlédnout dovnitř. Tam jsem si nejdřív koupil balzám na rty, protože jsem je měl po pobytu v horách úplně vysušené a rozpraskané a poté jsem jen tak brouzdal historickými chodbami a obdivoval nádherné interiéry této budovy. Když jsem se po schodech dostal do druhého patra, zjistil jsem, že v jedné z místností právě probíhá zasedání parlamentu. Rozhodl jsem se proto posadit na jednu z židlí určených pro veřejnost a poslechnout si pár řečníků, kteří právě rozhodovali o nějakém zákonu, který se týkal životního prostředí. Zastupitelé státu Colorado jednotlivě přistupovali k pultíku a pronášeli svoje hodně americké a emočně zabarvené proslovy před zbytkem politiků, kteří je z velké části vůbec neposlouchali. Někteří z nich byli na telefonu, jiní svačili a někteří se dokonce bavili mezi sebou a řečníkovi tím pádem nevěnovali řádnou pozornost. Mně osobně ale tyto proslovy bavily. Bylo zajímavé jak různorodé bylo zastoupení jednotlivých politických směrů a hlavně jak moc vášniví někteří řečníci byli. Jeden blázen dokonce v průběhu svého proslovu oslovil malé školáky sedící s paní učitelkou na židlích na okraji místnosti a řekl jim, že pokud je někdo ve škole učí, že oceány jsou znečištěné, tak jim lže! Na to jej paní moderátorka upozornila, že má být více “respectful” a pokud tak neučiní, bude jej muset vykázat od řečnického pultíku.
Budova státního kapitolu s typickou zlatou kopulí.
Asi po půl hodině jsem se zvedl a pokračoval v prohlídce okolí Civil Center Parku. Nejdřív jsem si vyfotil budovu soudu a následně zavítal do budovy místního muzea umění. V ní jsem dlouho přemýšlel, zda si mám koupit vstup do muzea a/nebo kšiltovku, která by mě ochránila před silným horským sluníčkem. Nakonec jsem nekoupil ani jedno a pokračoval na 16th Street, neboli takovou denverovskou Českou. Jedná se totiž o ulici s hromadou obchodů, restaurací a kaváren. Tam jsem si nejdřív pořídil novou kšiltovku s nápisem “Colorado” a potom si zašel na oběd do podniku s názvem West Saloon & Kitchen. Přestože se jednalo o jednu z lépe hodnocených restaurací, místní chilli s vepřovým masem a těstoviny s kuřetem a cajunským pepřem mě nijak zvlášť neoslovily.
Po jídle jsem šel na hotel a chvíli přemýšlel, co dělat dál. Nakonec jsem vymyslel, že si ve 14 hodin zajdu na prohlídku místního baseballového stadionu Coors Field. Nákup vstupenky se ukázal být celkem náročnou disciplínou, takže jsem u toho maturoval snad dobrých 30 minut a potom jsem se bál, že nestihnu samotnou prohlídku. Cestou ke stadionu jsem se proto rozhodl využít super služby, a to autobusu, který každých 10 minut jezdí z jednoho konce 16th Street na druhý. Autobus je pro všechny zdarma a přestože zastavuje doslova na každém rohu, čas opravdu ušetří. I proto se mi podařilo dostat na stadion ještě s malou časovou rezervou.
Tam už ale čekala naše průvodkyně, která se nám nejdříve představila a poté požádala o to stejné nás. Bylo zajímavé, jak různorodá skupina se na stadionu sešla - od lidí z různých států USA, přes pána z Brazílie až po mladý pár z Polska. Muže s knírem z Česka ani nemusím zmiňovat. V průběhu asi hodinové prohlídky nám paní průvodkyně postupně ukázala nejstarší hospodu na stadionu, místa na horní tribuně nazývané “The Rooftop”, malou zahrádku s jehličnatými stromy a fontánkou, která se nachází diagonálně naproti odpaliště, mediální prostory pro komentátory, VIP lóže a šatny. Prohlídku končila návštěvou samotné hrací plochy, kde nám všem paní průvodkyně udělala fotku.
Přestože baseball vůbec nesleduju a hra samotná mi přijde neskutečně nudná, některé informace, které nám paní průvodkyně poskytla, byly opravdu zajímavé. Vůbec jsem třeba nevěděl, že Coors Field je jedním z nejstarších a zároveń největších stadionů v celé MLB. Zároveň mi přišlo opravdu cool, když nás paní průvodkyně upozornila na jednu náhodnou řadu sedaček na stadionu, která byla jako jediná nabarvená na fialovo, přestože zbytek sedaček byl černý a zeptala se, proč to tak je. Odpověď byla jasná - jednalo se o řadu, která se nachází v 1 míli nad hladinou moře! S tím souvisí i skutečnost, že díky vysoké nadmořská výšce a řidšímu vzduchu míčky na Coors Field létají o něco dál než na stadionech “u moře”, a tak se o místním stadionu říká, že je to ráj pálkařů.
Abych ale jen nechválil, musím uznat, že některé části prohlídky byly neskutečně nudné! Vůbec mě třeba nezajímalo, jaké “supr-tomáš-čupr” jídlo si můžu jako fanoušek na stadionu koupit, nebo jaká piva točí v místní hospodě.
Paní průvodkyně ale byla neskutečně ochotná, snažila se odpovídat na naše dotazy a hlavně se snažila být vtipná. Přestože jí to moc nešlo a prakticky nikdo se nesmál, ona se nevzdávala a pořád házela nejrůznější dad jokes s baseballovou tématikou. V paměti mi zůstal třeba tento: “Why is Cinderella so bad at baseball? Because she keeps running away from the ball!”
Baseballový stadion Coors Field, na kterém nastupují místní Colorado Rockies.
Po prohlídce stadionu jsem se prošel zpět na hotel. Tam jsem si dal sprchu, na chvíli si lehnul a snažil se odpočívat před večerním zápasem. Moc mi to ale nešlo, a tak jsem ležel jen chvíli, potom se převlékl a vyrazil na zápas mezi domácími Avalanche a hostujícími Flames.
Zápas začal hodně zostra. Po 10 minutách řádné hrací doby svítilo na tabuli skóre 4:0 ve prospěch Avalanche a zápas absolutně ztratil náboj. Od té doby celé utkání připomínalo hru kočky s myší, až mi kanadského týmu společně s českým hráčem Adamem Klapkou bylo trošku líto. V zápase nicméně padlo ještě dalších 7 branek, z toho dvě do sítě Avalanche, a tak se skóre po 60 minutách zastavilo na stavu 9:2 pro domácí. Před koncem základní hrací doby bylo zajímavé pozorovat, jak na velký počet gólů reagovali místní fanoušci. Upřímně jsem si nemyslel, že zvládnou jiný pokřik než “Go, Avs, Go” nebo “Let’s go Avalanche”, ale opak byl pravdou! V posledních několika minutách se totiž příznivci domácího celku začali dožadovat dvouciferného počtu gólů, a tak skandovali “We Want Ten!”
Co se týče událostí mimo led, osobně jsem očekával, že budu sedět na místech určená pro návštěvníky konference a potkám se tím pádem s lidmi z oboru, tzn. hokejovými datovými analytiky. Nicméně se tak nestalo. Nejdřív jsem si myslel, že sedím pouze mezi klasickými fanoušky. Po nějaké době jsem ale zjistil, že to není tak úplně pravda. V průběhu první přestávky totiž jeden z mužů sedících vedle mě odešel a když jsem vstával, omylem jsem mu rozlil pivo. Když se vrátil zpět, omluvil jsem se mu za to a řekl, že je mi to líto. Předpokládám, že z mojí angličtiny pochopil, že nejsem zdejší, a tak mě v průběhu třetího dějství oslovil a zeptal se mě, odkud jsem. V tu chvíli jsme se dali do řeči a povídali si až do konce zápasu. Zjistil jsem, že muž sedící vedle mě se jmenuje Nick, pochází z Anchorage, bydlí v Seattlu a jako dlouholetý fanoušek Avalanche se rozhodl koupit si lístek na konferenci a přijet společně s partou kamarádů na pár dní do Denveru. Přestože Nick nepracuje v hokejovém prostředí, o hokeji měl poměrně dobrý přehled, a tak jsme si mimo jiné povídali i o českých hráčích, kteří zanechali menší či větší stopu v modro-fialovém dresu místního klubu, konrétně třeba o Pavlu Francouzovi, nebo Martinu Kautovi, který nyní nastupuje v české lize za Pardubice. Přestože jsem ten večer nenavázal kontakt s nikým z oboru, byl jsem rád, že jsem si alespoň udělal nového “kamaráda”, se kterým jsem mohl pokecat o hokeji a zpříjemnil si tak třetí třetinu zápasu.
Po skončení utkání jsem se prošel centrem města na hotel, umyl se a šel si lehnout.
DEN 5: úterý 31. března 2026
Nastal den D. Vstal jsem v 7 hodin, zašel si na snídani a po jídle vyrazil zpět do Ball Areny, kde od 8 hodin probíhala registrace.
Konferenci zahájil svým úvodním slovem ředitel analytického týmu Colorada Avalanche Arik Parnass, který nás všechny přivítal, seznámil nás s programem a potom už vyklidil stage a dal prostor první panelové diskuzi. Do ní se zapojili představitelé společností poskytující analytická data a zároveň některá velká jména hokejové analytiky, jako je Meghan Chayka ze společnosti Stathletes, Mike Kelly z Teamworks a bývalý hokejový hráč Aaron Ward, který nyní pracuje pro společnost SMT. Jednalo se o klasickou panelovku, při které hosté sdíleli své postřehy a názory na současné dění ve světě datové analytiky. Nic z toho sice nebylo nijak převratné, ale hodinka povídání i tak relativně rychle utekla.
Další část programu byla věnována finalistům hackathonu. Asi dva měsíce před začátkem konference organizátoři zveřejnili data, která si mohli účastníci soutěže stáhnout a zkusit vyřešit jakýkoliv výzkumný problém na základě vlastního výběru. Následně bylo nutné odevzdat pětistránkový report s postupem, výsledky a jasným vysvětlením, v čem jsou výsledky analýzy přínosné pro hokejové kluby. Asi dva týdny před začátkem konference byl zveřejněný výběr finalistů, kteří následně na konferenci dostali prostor svoje výsledky prezentovat a pokusit se přesvědčit porotu, že právě jejich práce je ta nejlepší. I já jsem se do soutěže přihlásil, ale můj report nebyl v konkurenci asi 70 účastníků vybrán, a tak jsem si alespoň poslechl prezentace ostatních soutěžících.
Po prvních dvou prezentacích následoval první highlight celé konference, a to živé nahrávání podcastu PDOcast, který se zaměřuje na současné dění v NHL a jako jeden z mála podcastů nabízí detailnější analýzy a hokejové statistiky. Nahrávání bylo speciální i v tom, že váženým hostem tohoto dílu byl Jared Bednar, trenér hokejistů Colorada, který dal malinko nahlédnout pod pokličku fungování týmu a popsal, jak jejich analytické oddělení v dobrém slova smyslu ovlivňuje dění na ledě.
Živé nahrávání podcastu PDOcast s trenérem Colorada Avalanche Jaredem Bednarem. Záznam z konference je k vidění zde.
Když se s námi Jared Bednar rozloučil, následoval lehký oběd, po kterém jsem potkal Mattyho Pepřenku a jeho kolegu kolegu Karana. Společně jsme pokecali o práci. Oni mi ukázali aplikaci, kterou vytvořili pro Rapids i pro kolegy z Arsenalu a já jim na oplátku ukázal svoji aplikaci pro Spartu.
Po jídle následovala v pořadí druhá panelová diskuze, do které se tentokrát zapojili představitelé sportovních klubů, konkrétně generální manažer Avalanche Chris MacFarland a.k.a “C-Mac”, prezident Rapids Padraig Smith a výkonný ředitel Nuggets Ben Tenzer. Celou diskuzi moderoval Conor McGahey z Altitude Sports. Přestože hosté to byli velice zajímaví, přišlo mi, že tématiku využití analytiky ve sportu probrali jen povrchově a tím pádem jsem cítil, že pro mě diskuze neměla zase tak velký přínos, jak bych si představoval.
Po panelovce následovaly poslední dvě prezentace finalistů hackathonu a poté proběhlo vyhlášení vítěze.
Po závěrečném slovu organizátorů jsem ještě obešel stánky sponzorů, rozloučil se s Mattym a poté šel na hotel. Cestou přes centrum jsem si všiml jednoho pána s batohem Ducks, jak šel přede mnou. Protože jsem věděl, že i on byl na konferenci, rozhodl jsem se ho dohnat a jít ho pozdravit, přestože jsem z toho byl zprvu nervózní. Nakonec jsem za to ale byl rád. Jednalo se totiž o člověka, který vede analytické oddělení Anaheimu a bylo fajn si s někým takovým zkrátit cestu na hotel příjemným povídáním. Navíc mě opravdu potěšilo, když mi při rozloučení řekl, že je rád, že jsem ho přišel pozdravit. Když jsem si rozhovor potom přehrával v hlavě, mrzelo mě, že jsem čas na konferenci nevyužil lépe a neseznamoval se více. Přijde mi, že jsem se totiž primárně bavil s lidmi, které jsem buď znal z předchozích konferencí, z internetu, nebo jsem se s nimi seznámil v neděli na banketku. Z lidí, které jsem ale dříve neznal, jsem se seznámil pouze s jednou paní z Tampy, dvěma inženýry z Floridy, dvěma analytiky z Toronto, jedním trenérem z Tappary, jedním business analytikem ze San Diego Gulls a nakonec ještě s Meghan Chayka ze Stathletes, které jsem se byl zeptat, zda mě zaměstná. Přestože mi řekla, ať jí pošlu CV, už potom nikdy neodpověděla. Těch lidí sice nebylo úplně málo, ale pořád si říkám, že jsem ten čas mohl využít lépe a jít oslovit i další týmy. S tím už ale teď nic neudělám, a tak můžu jen doufat, že v budoucnu bude zase nějaká další příležitost!
Po příchodu na hotel jsem si na chvíli oddechl, potom se převlékl a vyrazil autobusem do sport baru DNVR, kde měla probíhat afterparty pro všechny účastníky konference. Moc velká party to ale nebyla - ze skoro 300 lidí se nás tam sešlo 10.
Sedělo se u dvou stolů po pěti. Já si přisedl ke stolu fanoušků, kde byla jedna paní, která milovala všechny hokejové brankáře, jeden blogger, jeden bývalý profesionální sázkař a jeden Kanaďan se srbskými kořeny, který skautuje NCAA… a právě tenhle Kanaďan byl naprostý “pain in the ass”! Sice mluvil relativně pomalu, ale za celý večer nezavřel hubu, takže nikdo jiný prakticky nic neříkal a všichni jsme ho tam museli poslouchat. Když jsem dojedl svoji večeři v podobě kuřecí quesadilly, rozhodl jsem se pomalu zvedat kotvy. Bylo mi ale hloupé odejít ani ne hodinu po tom, co jsem přišel, proto jsem pomalu dopil svoje pivo, přetrpěl dalších asi 30 minut a potom se definitivně sbalil a šel. Při odchodu jsem se ještě rozloučil s lidmi sedícími u vedlejšího stolu, kde chilloval i Dimitri Filipovic. Ten si se mnou podal i ruku, což mě hodně potěšilo. Přemýšlel jsem, zda ho nemám poprosit i o fotku, ale nechtěl jsem vypadat jako patnáctiletá holka, takže mi musíte věřit, že jsme si “jen” podali ruku.
Protože se podnik nacházel relativně daleko od centra, nechtěl jsem po tmě chodit pěšky a zavolal jsem si Uber. Ani to mi ale nebylo úplně příjemné. Přijel pro mě totiž Andre, který mluvil jako gay, pořád se na mě usmíval, celou dobu se mě ptal na to, jestli chci děti a přestože vypadal tak na 20, řekl, že už má dvě vnoučata. V tom autě jsem se moc dobře necítil, a tak jsem vůbec neřešil, že mě vyhodil u špatného hotelu a já to k tomu svému musel dalších 500 metrů dojít. Tuto chybu nicméně nezpůsobil Andre ale já, protože jsem při objednávce cesty nastavil jiný hotel Hampton jako cílovou destinaci.
Na hotelu jsem se osprchoval, chvíli se díval na Vysvobození z věznice Shawshank a relativně brzo šel na kutě.
DEN 6: středa 1. dubna 2026
Přestože mi letadlo letělo až v 16 hodin, moc jsem nevěděl, co bych dělal s těžkým bathom na zádech a obrovskou zimní bundou v ruce. Proto jsem si po snídani sbalil věci, nastoupil do taxíka a frčel na letiště. Tam jsem si v klidu prošel bezpečnostní kontrolou, dal si oběd a potom si sednul ke stolečku a pomalu začal psát tento článek.
V 16 hodin jsem se nalodil do letadla a odletěl směr Mnichov. V letadle jsem si dal večeři, díval na film The Fall Guy a snažil se spát.
DEN 7: čtvrtek 2. dubna 2026
Když jsem se probudil, pustil jsem si ještě film The Eternity. Vyšlo to celkem hezky. Krátce po jeho skončení se totiž začala podávat snídaně a potom už jsme byli prakticky hned v Mnichově. Tam jsem (hned napoprvé) našel svoji odletovou bránu a počkal na letadlo do Vídně. Asi hodinový let jsem strávil čuměním do blba, ve Vídni jsem si dal telecí řízek s bramborovým salátem ve Wolfgang Puck a potom nasedl do vlaku a frčel do Brna.
DOJMY Z COLORADA
Mile High City. Denver se nachází v nadmořské výšce 1,600 metrů nad mořem a právě tato skutečnost je pravděpodobně největším symbolem města. Jedna míle se propsala do jeho přezdívky, na schody vedoucí ke státnímu kapitolu i na většinu upomínkových předmětů, které si jako turista můžete koupit. Přestože jsem o této přezdívce hlavního města Colorada dříve nevěděl, dnes mi to přijde docela cool! 🗻
A co výšková nemoc? Colorado se nachází ve výšce 1,600 m n. m., Estes Park přibližně 2,300 m n. m. a na některých trailech v národním parku Rocky Mountain je možné se dostat až do 3,000 m n. m. Není tedy divu, že se většina místních ptala, jak zvládám aklimatizaci na tyto horské podmínky. A upřímně? Moc dobře ne! Hned první den v Estes Park mě bolela hlava, cítil jsem se malátný a večer mi bylo až na omdlení - tedy typické příznaky výškové nemoci. Přestože tyto projevy v následujích dnech úplně zmizely, až do mého odletu mě malinko trápil řídký vzduch. Ten je totiž v porovnání s níže položenými oblastmi velice suchý, a tak jsem měl rozpraskané rty, neustále jsem cítil sucho v ústech a v neposlední řadě mi každý den minimálně jednou tekla krev z nosu. Doma by prostě řekli, že jsem úplná srajda! 💩
Denver ne, hory ano. Pokud by se mě někdo zeptal, zda bych doporučil návštěvu Colorada, řekl bych, že Denver za to úplně nestojí. Na druhou stranu národní park Rocky Mountain a malebné horské městečko Estes Park na mě zapůsobily natolik, že by mi nevadilo se na místo ještě někdy vrátit a klidně tam pobýt i delší dobu. 🛫